Obejmi svého fanouška

O Jarboe jsem toho nevěděl mnoho, což je celkem pochopitelné, nejsem totiž ani velkým fanouškem Swans, ve kterých dlouhá léta působila. V poctivém dekadentním období, kdy všechno bylo černější než Batmanovy trencle, jsem se k nim nedostal včas, takže není divu – ovšem ne že bych litoval, že jsem teď tak v pohodě. Dokážu si užít spoustu neveselé hudby, Swans prominou.

Ale když dostanete nabídku, která se neodmítá, zařídíte se. Jarboe u nás vystoupila v krátké době potřetí. Nejdříve to bylo před třemi lety na Chmelnici s deskou Makahali a pak o rok později tamtéž s americkou blackmetalovou skupinou Nachtmystium a další deskou Alchemic. Nyní k nám zamířila s novinkou Indemnity.

Jarboe ovládá nejrůznější polohy. Tajemné písně pouze s pianem a řezavými varhanami, ale taky zvuková zátiší se sraženou srnkou, šroťákovým orchestrem a lisem, ve kterém uvízlo auto plné dětí. Temnota. Gotika, psychedelie, noise, industrial, soundtrack z Hellraisera…? Při pouti údolím smrti narazíte i na křehké komorní skladby, které dávají naplno vyniknout jejímu rozsahu. Naživo tak můžete očekávat cokoliv.

Scéna v Chapeau Rouge přesně splňovala požadavky fotografovy noční můry a spojila dohromady černý i rudý mor – šero a k tomu červené světlo. Čekalo nás komorní vystoupení jen s mladou americkou pianistkou a vokalistkou Renee Valentine Nelson, která s Jarboe jede celé evropské turné. Ta v půl deváté tajemně vplula na scénu za doprovodu barokní hudby a plynule navázala první písní. V podobně příjemném duchu bych si nechal líbit celý koncert, i když od této dvojice těžko očekávat standardní odpočinek pro unavenou duši.

Po posledním, překvapivě brutálním úderu do piana, kdy jsem se ohlédl, jestli neodlétla klávesa, se objevila i královna Jarboe. Mnohem starší než na fotkách, ale stále silně charismatická. S vlasy do obličeje a zavřenýma očima, které otevírala jen zřídka, aby se podívala kamsi nahoru, tam, kam viděla jen ona..., nás topila v tmavých vodách svých písní. Žádné raněné srnky, žádný šepot mrtvých dětí, jen krystalicky čistý hlas a piano. Poloha, která Jarboe ovládá nejlépe.

A pak to přišlo: při jedné mezihře začala procházet davem a objímat fanoušky. To se jen tak nevidí. Na pódium si leze osahat svého idola kdekdo, ale aby si idol šel sáhnout na fanouška? Dojem absolutní upřímnosti byl tak silný, že vás ani na chvíli nenapadlo, že by mohlo jít o pózu. Tím spíš, že Jarboe toho mezi písněmi moc nenamluvila. (Neprovedli jí v těch Swans něco?) Někdy na začátku prohodila jméno spoluhráčky a pak už jen „thank you“ zhruba v půlce koncertu. Čtyři slova?

Repertoár se skládal z tvorby Swans, z její spolupráce s Girou na projektu World of Skin a z aktuálního alba Indemnity. Bylo zajímavé slyšet některé notoricky známé písně v jiných aranžmá, které ovšem neubíraly nic na jejich původní síle a naléhavosti. Po necelé hodině obě dámy pódium překvapivě a beze slova opustily a nechtěly se vrátit ani po několikaminutovém vytleskávání. Světlo se nerozsvěcelo, barokní hudba pořád hrála, to přece ještě nemůže být konec, navíc bez přídavku... Lidi začali pomalu odcházet. „Starej jí nepustil,“ komentoval to chlápek přede mnou.

Vždyť to je určitě přestávka, přijdete všichni o druhou půlku, říkal jsem si a šel na toalety. Tam mě překvapil Bohuslav Sobotka z televizní obrazovky umístěné v korytu na močení. Byl jsem z koncertu naplněn takovým vnitřním mírem, že jsem ho ušetřil a poslal mu to jen pro výstrahu těsně vedle hlavy.

Kdybych ale věděl, že až se vrátím zpět do sálu, uvidím bedňáky balit scénu, schytal by to naplno.