Oči krátkozraké scény - Tera Melos

Vždycky mě překvapí, když po koncertě, na jehož line-upu je očekávané zahraniční jméno, někdo reaguje tak, že předkapely – rozuměj lokální kapely, které mohl slyšet a pravděpodobně i slyšel nespočetněkrát – zahrály mnohem lepší set než headliner. Vždycky mi nezbývá než věřit tomu, že koncert musel headliner neskutečně zvorat. Ale po středě 19. února jsem si jistá, že to bylo jinak. Přítomní nedokázali ocenit to, co viděli a slyšeli.

Na středečním koncertu Tera Melos v českobudějovickém Velbloudu se sešla početná a různorodá skupina návštěvníků. Člověk by předpokládal, že je-li tak plno, může za to kalifornská kapela, která si sem přijela zahrát už podruhé. Ovšem v průběhu večera se ukázalo, že to není tak úplně pravda. Jako předkapely Depakine Chrono a Esazlesa, a ačkoli nemůžu mít výhrady vůči tomu, jak obě zahrály, nemůžu ani souhlasit s tím, že byly lepší než Tera Melos.

Slyšet Tera Melos poprvé je odzbrojující zážitek a užíváte si každou sekundu, jako by byla ta poslední. Napodruhé už to nemůže být tak oslňující zážitek, skočíte do toho po hlavě a čekáte, jestli se překonají, podají stejně kvalitní výkon nebo zklamou. Tera Melos se nepřekonali, protože ani poslední X’ed Out nepřekonalo desku Patagonian Rats, ale na koncertě samém bych jen těžko hledala chybičku. Depakine Chrono měli zvuk křišťálově čistý, zatímco Tera Melos nezní čistě ani z nahrávek. Jejich hudba je naplněná hlukem, efekty i samply, což naživo vytváří zvukovou clonu, která se staví mezi vás a kapelu. Euforie z nich sršela a na prvních řadách to bylo znát. Podání Patagonian Rats mi vyrazilo dech a litovat mohli jen ti, kteří nebyli připravení natolik, aby podpořili singalongy.

Depakine Chrono do toho řežou vší silou a energií, která z nich vychází, by mohly svítit celé Budějovice několik dní, je to punk v ryzí matematické podobě. Ale ačkoli nářez, nedokáže překvapit. S Esazlesa to mám podobně. Když jdu na koncert v té správně náladě, dokážou mě zničit, ale ve středu zněli jako neměnný a poněkud povrchní atmosférický post-rock. I když se mnou nebudou souhlasit ti, kteří chodí na bezmála všechny koncerty NAAB a jsou z těch, kteří za hudbou jezdí klidně přes půl republiky a ocení pouze to, co můžou slyšet ve stále stejné podobě. A nad Tera Melos, jejichž nové album znamenalo vykročení jiným směrem a další experiment s vlastní identitou, vynáší negativní soudy. Nerada bych si připustila, že jsem se stala součástí krátkozraké scény.