Odolávat realitě (Respire + Zmar)

Titanic se nezvratně potápí. Záchranné čluny jsou dávno plné, přesto na palubě stále zůstávají lidi. Kapela hraje poslední píseň téhle a všech nadcházejících nocí…

Viola vzlyká vysokými tóny, jindy jasný zvuk trubky je tentokrát ponurý a teskný. Moře v podobě kytar a bubnů bouří v rytmu, který na dvojčlenný orchestr zdánlivě nebere ohled, a vzduch jako ledové rampouchy propichují zoufalé výkřiky tonoucích. Hudba kanadské šestice Respire je tak obrazotvorná, jak to jen jde – v Kabinetu Múz je totiž naštěstí stále sucho a teplo. Myšlenku, že takhle nějak by mohla znít ta poslední skladba vůbec, ale pořád ne a ne dostat z hlavy. „Cursed to forever feel the wreck of waves. Cursed to forever hear the dirge of the deep.“

Respire svou hudbu označují jako post-everything, Kabinet zase na povedeném plakátu používá tagy blackened, post-metal, orchestral a screamo. Mezi dvěma posledními termíny by ani nebylo třeba vkládat spojku, sousloví je pro kontrast mezi ladným zvukem violy a křikem dvojice kytaristů/zpěváků velmi výstižný. A navíc stejně těžko uchopitelný, stejně jako celkový výraz.

Odvážná kombinace subžánrů je místy nemile nesourodá. Některé přechody mezi intenzivními momenty poháněnými blastbeaty a náhlou mezihrou s trumpetou působí nuceně, strčit hlavu do sálu v takový moment by znamenalo zapsat si Respire navždy na seznam experimentů, které už znovu nechcete. Odvaha chvíli zůstat a zaposlouchat se však znamená zjištění, že se tento risk kapele vyplácí a že navzdory několika slabým místům dokáže vykouzlit pohlcující pasáže, které jiným zůstávají mimo dosah.

„We strongly believe in DIY approach and in community. Protect your community, protect each other,“ vyzývá frontman Rohan, zatímco druhý hlas kapely Egin mění prasklou strunu. Interakcí mezi kapelou a publikem je v průběhu setu jen málo, jsou ale sympatické, téměř intimní, a vhodně dokreslují hudbu, kterou Respire se srdcem na dlani zpoza Atlantiku přivezli.

Bez příkras a prudkých změn nálad a temp, přesto s podobnou energií otevřeli večer pražští Zmar. Jednotvárný křik zpěváka balancoval na hranici přijatelné nepříjemnosti a bodal do uší, zatímco prudké salvy bicích utichaly jen výjimečně, aby daly na chvíli prostor pochmurné kytarové melodii, která se brzy ztrácela v dalším křiku a rachotu bubnů.

„Svět je to nejlepší ze všech míst, kde se dá dělat spousta věcí, jako třeba zpívat smutné písničky,“ křičel frontman Michal v závěru část básně Lawrence Ferlinghettiho a ilustroval tak nesoulad, který celý večer visel ve vzduchu. Kontrast mezi spokojeným bytím teď a tady a bezohlednou masou reality, o které byly všechny dnešní písně a která číhala hned za zdmi klubu.