OFF Festival 2017: od geometrie k poselství

Naše sobotní cesty se nesly ve jménu úspornosti. Ne že by v sobotním line-upu OFF Festivalu nešlo vyšpekulovat spousta lehce stravitelné legrace, myšlenkově jsem však unikala k nočnímu koncertu ruských Phurpa.

Den nám velmi mile otevřeli Kikagaku Moyo - kapela geometrických vzorců z Tokia. Psychedelický konstrukt jak má být, nebyla jsem zklamána. Přestože jejich set trval pouhých čtyřicet minut, předvedli ho citlivě a precizně, žádná kytarová vyhrávka neunikla bicím a bicí neunikly sitaru.

Za přestupní stanici sobotního odpoledne jsme si zvolili Wolves in the Throne Room. Společné s výše zmíněnými tkví jen v délce vlasů. Tito pánové a dáma jsou technickou školou generického black metalu - dvojšlapka precizní, zvuková monstrozita všeobjímající, pohybové kreace synchronizovány. Za krkem mě sice bolet bude, třepačka proběhla, nejsem si však jistá, zda si jejich album Golden Mead, které kapela vydá na konci září, neposlechnu pouze ze zvědavosti.

Pro trochu mystiky vysedět důlek před Experimental Stage. Takhle by šlo jednoduše popsat naši mentální popůlnoční přípravu na ruské uskupení Phurpa – trio vedené veteránem moskevské avantgardní hudební scény Alexeyem Teginem a inspirující se tradičním tibetským náboženstvím Bön.

Čekání jsem si zpříjemňovala sledováním dění na pódiu, kde se začaly postupně odkrývat kusy rozličných hudebních nástrojů, počínaje zlopekelnými, několik metrů dlouhými troubami, přes buben, činely, či tibetskou mísu. Vzhledem k celkovému ražení tohoto spolku snad ani nepřekvapí další hudební propriety skládající se, mimojiné, z lidských kostí.

Už samotná zvukové zkouška ve mě vzbuzovala až nebezpečný pocit klidu. Ten byl jen místy narušen dozvuky koncertu rappera Taliba Kweliho na hlavní stagi, jenž drtil remix Eleanor Rigby od Beatles. (Ano, i takto bolestná varibilita vás tady čeká). Ve stejný moment další člen Phurpy upíjel cosi z termosky, která vypadá jako bomba, v oblečení, jaké bych neotálela vzít sebou i do té nejhlubší zemljanky. Zpod pódia korigoval zvuk Teginova hrdelního aparátu rezonujícího za nejedna humna.

Trio spustilo až se všichni převlékli do obřadních úborů. Jejich rituál má totiž přesně dané postupy, jež je nutné dodržovat a přistupovat k nim s pokorou. Dopad tohoto zážitku je doslova mocný, nezáleží na tom, zda chceme dodržovat stejná stanoviska nebo zastávat stejnou víru. Intenzita prožitku dokázala uzemnit a ve stejný okamžik vyslat do vzdáleného hájemství věčného klidu, zatracení nebo dílčích konfliktů. Každému jak chce. Každý si mohl svůj píseček rozorat, vydolovat, a pak zase pohrabat sám.

Předmět po předmětu využitý během obřadu zůstal bezděčně na podiu, pánové sundali své hávy, opět nám ukázali tváře, Tegin si nasadil papuče a odešel. My také. A v hlavě klid, co nám nedá spát.