off_1: Takzvané Lynchoviny

Může chvíli trvat, než si přivyknete na všechny OFF exprese, řev a odvrácené strany umění. Není běžné, že v jednu chvíli posloucháte na hlavní stagi country folk Conora Obersta (v celé jeho americké ultra-stereotypní kráse) a za dvě hodiny na to máte přijmout experimentální post-hard-nu-metal-rock. Stačí ale tři dny a ta, která se jindy uzavírá, hází blond loknami v předklonu a děsí se a raduje zároveň. To bylo na Boris. Zahalení ve zlověstném dýmu vystupovali jen jako dvě černé figury s bílou tváří pekelníka Atsua na stráži. Nechtěla jsem na nich zůstat dlouho. Drobounká Wata v krajkových šatech s perlami ale předváděla na kytaře takové šílenosti, že jsem se s nimi nakonec propadla dost hluboko a neznámo kam.

Naopak s Oliverem Coatesem jsme stoupali. Proslavený nahráváním s Radiohead vydal už spoustu rozhovorů a poslech desky Upstepping spolu s kontextem nabírá na zajímavosti. Elektronické, chvílemi jednoznačně taneční tracky totiž vznikají pomocí violoncella, které dalo live setu úžasnou plasticitu. A artificiální improvizace Coatese, jako akademicky vzdělaného instrumentalisty, zase dávají vyniknout velmi inovativním křivkám. Hypnotičnost setu se navíc násobí vizualizací vycházející z grafiky desky. Podivné herní rozhraní a virtuální pouť metrem, digitální pouští a opuštěnými, hořícími nebo galerijními domy není to, co se s technem běžně servíruje...

fotogalerie z festivalu zde, tady nebo i tu

Je tu ale něco, co jsem nezvládla: performanci Hexa s programem „Factory Photographs by David Lynch“. Reinterpretace Lynchovy sbírky byla dokonalá a strojový zvuk ztěžklý a masivní. Jenže zčernalé stromy nad experimentální scénou se začaly stejně jako sochy kolem naklánět směrem dovnitř. Tak mocná ta hudba byla. V Polsku by ji nazvali „wymagająca”, tedy vysilující. Ustát ji by znamenalo vynaložit ohromnou energii a kdo ji neměl dost, musel jít.

Mimochodem, jak Artur Rojek uváděl v nejednom rozhovoru, sepětí tohoto ročníku s aktuálně diskutovaným režisérem nebylo záměrem a vzniklo náhodou. Kurátorem experimentální scény byl totiž kytarista Swans Michael Gira, který projekt Hexa vytipoval už dávno tomu. A pokud jde o unikátní spolupráci s tělesem Kwadrofonik, to oni byli těmi, kteří Rojka požádali o spolupráci na živém provedení The Dream of the Broken Hearted. Tam, kde v Lynchově psychedelickém muzikálu kraluje Julee Cruise, měl teď zpívat právě on. Což fungovalo s kinem, skvělou synchronizací a Rojkovým falsetem takřka bezchybně. Nakonec nám dopřáli i ten nejslavnější Badalamentiho singl - Falling z Twin Peaks. A stromy mohly jít zase spát.