Okovy roztloukané zobcovkou (Igorrr)

Hudba francouzského projektu Igorrr je co do žánrů pestrobarevná, přesto na vyprodaném koncertě v pražské Roxy převládala černá trika. Bylo však roztomilé, jak společně s kapelou černooděnci zpívali některé melodie pro cembalo či operní vokál. A jestli Igorrr něco umí opravdu znamenitě, je to vytváření takto nekonvenčních kombinací.

Hudbu tohoto projektu jsem kolem roku 2012 objevil na českému blogu Bizarre Kout. V opojném průzkumu jsem poprvé natrefil na interprety jako Fantômas, Sopor Aeternus či Sunn O))) a posloužil mi tak coby vstupní brána do podivně cizího, přesto jaksi povědomého světa obskurní muziky. Igorrr mě při tomto (sebe)objevování zaujal jak znepokojivými obaly alb se všemožně baňatými a deformovanými těly, tak přerozmanitou hudbou.

Gautier Serre – renesanční člověk s láskou k barokní hudbě a hlavní tvůrčí osobnost projektu – měl tehdy na kontě čtveřici desek. Zvukem připomínají rádio hrající breakcoreovou hudbu, které je trhavými pohyby co pár vteřin přelaďováno na jiné frekvence a ihned zase navraceno do výchozí pozice. Místy se tedy o slovo hlásí klasická hudba, opera či country, jindy o sobě křikem dává vědět avantgardní metal. Větší příklon právě k metalu pak lze pozorovat na poslední trojici alb, které projektu vyšly pod hlavičkou Metal Blade. Na koncertu v Roxy zazněly skladby vzniklé pouze v této etapě.

Během čekání na set v klubu hučela polyfonie hlasů – opilých i střízlivých, nedočkavých i trpělivých, přátelských i popuzených, po začátku vystoupení se slily v nadšeně jásající jednohlas. Jakmile vystřídala první skladba setu z reproduktorů hrající klavírní hudbu, lidem okolo mě se znatelně rozsvítily oči. Stejně tak zářilo i velké písmeno „I“ nad podiem a shlíželo na Serra, jenž pouštěl linky etnických nástrojů jako rabab, obsluhoval elektroniku, kytaru a perkuse, kytaristu Martyna Clémenta, mezzosopránovou operní zpěvačku Marthe Alexandre, metalově screamujícího JB Le Baila a za bicíma ukrytého Rémiho Serafina.

Jejich vystoupení obsahovalo i divadelní aspekt. Alexandre oděná v bílé róbě a Le Bail s černě nabarvenou tváří spolu na podiu všemožně interagovali a za svitu baterky jej kvapně opouštěli i teatrálně nakračovali zpátky. Místy se pak v imitaci citového rozervání svíjeli na zemi či vysílali vyšinuté pohledy vstříc publiku. Navzdory pompéznosti a hudební virtuozitě – působivá byla zejména sehranost, kdy i ty nejchaotičtěji znějící pasáže končily v unisono utichnutí – nechyběl ani humor. Například skladbu ieuD zakončil Serre za nadšeného výskání publika melodií záměrně neuměle zahranou na zobcovou flétnu.

Bylo zjevné, že i přes žánrovou hravost své posluchačstvo Igorrr našli především v metalové komunitě, zřejmě proto je doprovázela dvojice kapel hrajících tento žánr. Američtí thoughtcrimes skvěle kombinovali jemnost a tvrdost, například v blastbeatových pasážích bylo díky čistému zpěvu Ricka Pepa cosi povznášejícího. Jindy pak vydával tak nelidský jekot, až připomínal echolokaci netopýrů. Nezdálo se však, že by kapela vybočovala z poměrně standardního metalcoru. Ještě krapet konvenčněji zněla skupina Dvne, triko jednoho z jejíchž členů prozradilo inspirační zdroj – sludgemetalové Neurosis. Jakkoli Dvne zaujali svou místy až mystickou atmosférou a vtahujícími instrumentálními pasážemi, nebylo příliš jasné, proč role předskokana padla právě na ně.

A byť obě kapely předvedly precizní výkony, experimentálnějším a bizarnějším projektům by to po boku Igorrr slušelo více. Tento projekt do metalu vnáší vlivy world music či cybergrindu a nebylo by tedy od věci takto orientované kapely přivést před metalové publikum. Konfrontovalo by se tak s jinými, rovněž fascinujícími typy intenzity.