Organizovaný pohyb časoprostorem (Berlin Atonal)

Berlínský festival Atonal se po dvouleté pauze navrátil v neobvyklém formátu kombinujícím měsíc trvající výstavu se sérií živých koncertních intervencí. Všechna díla aktivně pracují s unikátním prostorem bývalé elektrárny a společně tvoří architektonickou prohlídku, kterou jsem absolvovala pod vedením Cateriny Barbieri a jejích hostů.

Náš organizovaný pohyb časem a prostorem zahájila intimní performance choreografa Canera Tekera. Dvojice mužů ve sportovním oděvu se řadou vypjatých póz pomalu pohybovala mezi na zemi usazeným publikem až na podložku uprostřed. Společnými silami postavili dokola kovové mantinely, převlékli se z šortek do speciálních kalhot, důkladně se natřeli olejem z kovové karafy a pustili se do eroticky nabitého zápasu imitujícího tradiční turecké bojové umění yağlı güreş.

Americká zpěvačka UCC Harlo rozezněla industriální budovu mnohovrstevnatým dialogem s vlastním hlasem a klasickými houslemi a dokázala výhružně vysoké stropy pocitově snížit v příjemný komorní sál. Zatímco se dosud každý ztrácel v prostoru i ve svých myšlenkách, poprvé se veškerá pozornost obrátila stejným směrem, když se na platformě uprostřed publika najednou vztyčil muž se saxofonem kolem krku. S obnovenou intenzitou se k němu upnula pokaždé, když norský hudebník Bendik Giske mezi skladbami zvedl oči a sebejistě se rozhlédl se po zaujatých tvářích. Ze saxofonu vyluzoval tóny vzdálené tradičnímu zvuku nástroje, občas působily spíše jako bubnování a jindy jako silný vítr prohánějící se pouští. Giske nám dopřál ještě přídavek formou instrumentálního duetu a pak už vládu nad prostorem převzaly modulární syntezátory.

Hudba Cateriny Barbieri proudí jako řeka, s každou zatáčkou mění rychlost a směr, šířku a hloubku. Po celém toku ale zůstává čistá, nepouští se do temných koutů lidské duše, naopak i v chladné a potemnělé místnosti zní otevřeně a vzdušně, jako by byla naplněná světlem. Člověk se do zvuku ponoří celým tělem a zatímco končetiny zůstávají relativně v klidu, duše tancuje jako umělý kouř chycený v kuželu světla nad pódiem. Hned první skladby nás všechny vynesly do jiných dimenzí, takže se Barbieri mohla v polovině setu přesunout k jinému pódiu takřka nepozorovaně. Než se naše kolektivní vědomí stihlo zorientovat, kužely světla nám udaly směr a všichni jsme se poslušně přesunuli na druhý konec místnosti, kde hudebnice mezitím zasedla u klavíru. Melodické intermezzo doprovodily zpěvem UCC Harlo a Evelyn Saylor. Když jsme se po chvíli vraceli zpět, skoro se zdálo, že plastové kelímky praskající pod nohama tvoří nedílnou část skladby.

Teprve při druhém přesunu mi došlo, že nás vlastně explicitně vybízejí k tomu, abychom neprostáli celý koncert na jednom místě a zvuk si ohmatali z různých stran. Tady oficiální prohlídka skončila a každý měl možnost si zbytek budovy prohlédnout sám. Vzdala jsem se místa vepředu a vyrazila prozkoumat, co se děje v zadních řadách, kde si někteří si našli místo za zvukovým pultem a další posedávali či polehávali na sedacích platformách. K syntezátorové hypnóze to nebyla špatná poloha.

Zpátky na nohy nás postavilo energické techno. Nkisi hrála od pultu zastrčeného kdesi daleko a člověk měl pocit, že lidský faktor se stáhl a velení převzala architektura. Scéna najednou působila dojmem, že je pět ráno a lidé v klubu pomalu začínají být unavení, ale ještě se nechystají domů. Skupinka rebelů na záchodech porušovala zákaz kouření a mě přišlo, že takhle asi vypadají ravy postapokalyptické budoucnosti. Nic proti tomu.