Ostravské chujoviny (Ostravské dny II.)

Ostravské dny sice začínaly už v pátek 21. 8. na Hlubině, ale oficiální zahajovací koncert se vší parádou byl až v neděli. To by jeden nevěřil, kolik lidí mělo v neděli večer čas dát si v Trojhalí víno. Tahákem byl Stockhausen a Cage.

Trojhalí je jedna z dalších pěkných cihlových industriálních staveb, pokud ji neznáte, stojí hned vedle obchodní galerie Nová Karolina („tam, jak je ta Fukušima“). Zevnitř je to hlavně beton a dřevěné trámy. Nejsem dostatečný tvrďák, takže jsem nebyla nastoupená od tří hodin, kdy začaly běžet filmy Virgine Dwan, ani zvukové instalace jsem si neposlechla. Prostě proto, že program od tří do jedenácti je na mě zu moc. Koncert pro tři orchestry ale zněl skvěle, i kdyby se hrály blbosti. Janáčkova filharmonie Ostrava, Ostravská banda a taky nezapomenutelná Hornická kapela ze Stonavy.

Nejdříve bych inovovala sezení, protože sedíte na nové hudbě, jeden má oblek a červenou kravatu a za mnou holka s iPhonem, boty zuté, jako by se utrhla na Rainbow. A židličky přitom pěkně v rovině na prostřední orchestr. Měla jsem problém se zvukem, krom čtyř malých repráků, které byly menší než ty, co mám ke gramofonu, se těžko poslouchalo prostorově. Jak si nástroje odpovídaly, jak jsou skladby psané zrcadlově, byl to problém. Mělo by se sedět do oblouku, nebo do kruhu, nebo kašlat na to a chaos. Není to Rudolfinum, nemá smysl zírat pořád dopředu, když orchestr uprostřed zrovna mlčí.

Nejdříve proběhl epileptický záchvat na akordeon beautiful to me. Ah. Věřím, že to bylo technicky mnohem náročnější, než to vypadalo. Skladba Three Petals od Philla Niblocka byla absolutní hvězdou, přes dvacet minut tažených meditativních smyčců, jeden hustý blok hudby a autor stejně jako v případě předchozího přišel na děkovačku. A v tu chvíli jsem tleskala upřímně jako o život, protože mi bylo jasné, že tyhle příležitosti jsou ty jediné, kdy mu někdo zatleská.

Petr Kotík je umělecký ředitel celého festivalu, takže, nebo a také, se na něm uvádějí jeho skladby. Měla jsem na Kotíky a Riehmy dopředu reference, ale s otevřenou myslí musím říct, že Variace pro tři orchestry mě neoslnily, zvlášť v kontextu následujícího Stockhausena. Na toho jsem si vybrala blbé místo. Vedle přisedl chlap s brunátným nosem, který se předtím posilnil na baru, takž ze slavného Gesang der Jünglinge jsem neměla kompozici čtyřkanálovou, ale kompozici pro pravé ucho. V levém prst, abych neslyšela, co hučel do svého doprovodu. Stockhausenovo Gruppen byla nejlepší část večera.

Publikum při pauzách postupně odpadávalo a na závěrečného Cage už bylo proděravělé. Události bylo dáno za dost a v půl jedenácté už se nic nepředstíralo. Z Cage si pamatuju jen zásadní moment, tedy tu chvíli, kdy se do toho pustila Hornická kapela. Simultánní provedení v praxi znamenalo, že do levého ucha mi sem tam něco vrzlo nebo fouklo a zprava to lámalo dechno. Pořádek absolutně nečitelný a bez partitury nerozluštitelný. Ale chujovina par excellence. Jak povídala tuba: „A tohle je jako to umění, jo?!“

Tak nějak. I když má nová hudba statut „klasiky“, tak se jako klasika neposlouchá a na Ostravských dnech má nádech britských PROMS. Nikdo nepoví, jestli je to dobré, nebo ne, a víc než kde jinde je povolené myslet si cokoliv. Kromě toho, že mě to naprosto vytrhne ze všeho a ode všeho, tak se můžu smát, anebo řvát, anebo někomu napřímo poděkovat. A to já ráda.