Otevřené nebe nad Futurem - God Is an Astronaut

Když se řekne post-rock, God Is an Astronaut je zpravidla jedno z prvních jmen, které milovníkům nekonečné gradace vytane na mysli. I proto byla návštěva irských instrumentalistů v pražském klubu Futurum jednou z klubových akcí roku. Hned na začátku se vybízela otázka, jak moc právě Futurum dokáže naplnit poměrně vysoká očekávání. Totiž – ne že by to byl špatný klub. To ani omylem. Jeden by ale čekal, že s touto kapacitou zmizí lístky jak pára nad hrncem. Tohle přesvědčení se ale ukázalo jako úplně mimo.

I když je pravda, že klub se postupem času slušně zaplnil, odskočit si od stage pro pivo a vrátit se na svoje místo bylo snadné jako ucítit trávu. A to bylo snadné velmi hodně. I přímo pod pódiem nebyly na místě obavy, že když to rozjedete, ohrozíte vlasáče vpravo nebo blondýnku po druhé ruce. To se konec konců povedlo Jamiemu Deanovi při předchozím koncertě v Praze, o což se podělil po jednom ze svých sól, kdy v majestátním rozkročení mučil kytaru takřka pod rukama rozjařených fandů.

Tenhle chlapík je vůbec bavič a jeho členství v postrockové skvadře katapultovalo energii koncertů do úplně nových sfér. Svědčí o tom hned tři nutné změny účesu po ždímajících sólech a takřka neustálé dolaďování. Ne že by bráchové Kinsellovi hráli druhé housle. Tahle kapela šlape jako perfektně vyladěný stroj.

O to víc zamrzelo, že publikum potřebovalo na rozjezd dobrou půlku setlistu a i přes hojně rozblikávaný stroboskopický efekt bylo vidět zoufale málo epileptických záchvatů. Trochu jako by mezi kapelou a diváky bylo plexisklo. God Is an Astronaut přitom nezačali vlažně, od první skladby do toho šli naplno a za jejich výdrž při čtrnáctiskladbovém listu by zasloužili poplácat po rukách, jimiž mydlili hodně slušný průřez svými alby. Z největší části bylo podle očekávání zastoupeno to poslední Helios | Erebus, jehož zazněla celá polovina. Zdálo se, že fandové radši starší kousky, a to i přesto, že právě na poslední nahrávce God Is an Astronaut dokázali, že mají prsty hladové po inovaci a nechtějí celou svou kariéru natáčet jen jeden nekonečný set. Závěr celé show ale patřil prvním dvěma deskám a při Suicide by Star a Route 666 už vařila krev valné části osazenstva. Asi konečně zapomnělo, že se nesmí moc zpotit, protože fronta na šatnu bude v chladné noci až na ulici.

Koncert to byl vydařený, ale nutno dodat, že God Is an Astronaut je umí vyšperkovat i parádní vizualizací, což nebyl tento případ. Nemění to ale nic na tom, že tahle kapela umí na pár hodin otevřít nebe i v prostorech, odkud na něj nikdy neuvidíte.