Přes modrá vrata Vlněny: Les Rhinocéros, d.c.

Koncert jako last minute. Zkušebna na Vlněně. Dozvídám se den předem. Musím jít, protože kapele Les Rhinocéros dlužím reparát. Nebo ho oni dluží mně? Posledně na MišMaši nepřesvědčili, ale většinou dávám druhé šance. A byla otázka času, kdy přijde. Jen jsem nečekal, že to bude tak brzy.

Do zkušebny je to přes modrá vrata, vrátnému stačí říct heslo „zkušebna“. Pak už po čichu nebo po stopách náhodně příchozích. Kolem hlouček lidí, teplý lahváč za dvacku. Pak to houstne, Bro, Boro, zastaví se to na šedesáti „známejch“. Dovnitř se jich vejdou tak dvě třetiny, zbytek hledí ze dvora přes otevřené a zamřížované okno.

A je na co! Zvenku na tři frajírky, jak to nehorázně brousí, zevnitř na lidi za mřížemi, co ze zvědavosti přesouvají popelnice k oknu a čumí. Zapojeno přes efekty jen do aparátů, basa, kytara. Bicí na sucho, bubeník pekelný. Masakr v první řadě, free jazz střídá punk s matikou, pak zase free jazz, šup tam latinu a orient, free jazz a noise a pozpátku ambient. Oddych na konec, oni hrajou i dub? Jo! Bubeník zpocený, dá se ždímat.

Konec. Jen jeden přídavek, policejní hodina a policajti opodál. A zrovna bych si dal ještě kousek toho, co jsem bez té bezprostřední blízkosti tehdy neprokoukl. To, co kolovalo pět týdnů po Evropě a vrátilo se sem, do Čech a do fabriky. Les Rhinocéros makají.