Palmer, Ka-Spel, Wright a písně, z kterých mrazí

Zdvižená obočí, nechápavé ošívání i zadumané a napjaté výrazy. Vyprodaný sál pražské Akropole si ani po téměř dvouhodinovém představení nebyl jist, o co vlastně šlo a kam se poděla energická dračice Amanda Palmer. Jenže vyvést své publikum z míry uměla Palmer vždycky dobře, proč se tedy podivovat, že natočila temnou desku plnou pochmurných obrazů. Na I Can Spin a Rainbow s ní spolupracovali její dlouholetí idolové Edward Ka-Spel a Patrick Q Wright z The Legendary Pink Dots, kteří s ní přijeli i do Prahy. Kapelu objevila Palmer díky německého příteli už jako teenager, zcela se do anglicko-nizozemské party zamilovala a možná si tak probíhajícím turné splnila i sen.

Tedy tentokrát žádný kabaret, ale místy značně drásavé výpovědi s hlasem Palmer i Ka-Spela a doprovodem Wrightových houslí. Náplní večera byly především písně z nového alba inspirované současným světovým dění i nikdy nevydaná píseň Machette. Samozřejmě nechyběly úlitby fanouškům Mr. O a Half Jack, přesto po skončení až příliš často zaznívaly hlasy, že mělo být „Amandiných klasik“ více.

Obsah setlistu můžeme rozporovat, můžeme s ním i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Ostatně brblat by bylo škoda. Trio na pódiu předvedlo sugestivní a syrové vystoupení, kde mělo vše pravý čas i místo, včetně humoru, komentování politiky i omluv Wrighta za zpackaný název České republiky. I bez odlesků korunky ve vlasech matka dvouletého syna zářila, Ka-Spel hypnotizoval a Wright uhlazoval a mámil. Amanda Palmer nikdy neomrzí.