Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Rozechvělý zvuk vibrafonu, po jehož klapkách se převalují cípy kouřové clony. Citlivost, která se může opřít o hutné, a přesto jemné tóny basy a klavíru. Na extrémní pomalosti skladeb jazzového tria Bohren & der Club of Gore je nejhorší, že čas při nich plyne až příliš rychle. A ani v náhle zšeřelém Paláci Akropolis tomu nebylo jinak.

Tato kapela představuje pravý opak site-specific. Ona totiž nepotřebuje konkrétní na míru šité prostory, v nichž by jí to slušelo. Naopak si jakékoli místo přisvojí a podmanivě jej na cirka devadesát minut změní k obrazu svému. Jiná hudební tělesa svedou evokovat nedozírné dálky, fantazijní oblasti ležící kdesi v neznámu. Bohren & der Club of Gore však obklopující blízkost fantazií prodchnou, zakouzlí daný prostor ve prospěch dočasné proměny. Bezesporu jim v tomto produchovnění napomáhá fakt, že libovolný koncertní sál zahalují do tmy a mlhy. Zkrátka Maximum Black, jak nese název jedna z jejich skladeb.

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře. Během koncertu pak měl nad sebou každý z tria dvě spoře osvětlující zářivky, přičemž na stropě se povětšinu času odehrávala stejně tak svůdná jako tajemná stínohra. Při každé skladbě se totiž začal točit virbl, jenž byl podsvícen a skrze něj záře šikmých paprsků uváděla v pohyb mysteriózní stínové divadlo. Bylo to tedy především intimní osvětlení, které Akropoli skrylo, z mysli se však vytratil i okolní svět. Byli jsme lapeni do tenat minimalistických kompozic hladících (d)uši. A Bohren & der Club of Gore si tuto spřízněnost temného jazzu s neméně tmavým šerosvitem v sálu dobře uvědomovali. Nesmlouvavě odmítli hrát další skladbu, dokud nezhaslo několik světel, patrně rozsvícených někým z klubu.

Nešlo o okázalé gesto primadon. Mezi jednotlivými kusy občas přemýšlivě promlouvající hráč na vibrafon a saxofon Christoph Clöser sršel mile vstřícným a suchým humorem. A trefné bylo, že vtípky pronášel zvučně chraplavým hlasem velmi pomalu a rozvážně. Jako by tím prodloužil, libozvučným dovětkem opatřil obdobně pomalé a rozvážné skladby. Ty, které nevyprávějí příběhy, přesto z jejich takřka neprodyšně hutné atmosféry prosvítají náznaky dějů. Jen po nich musí člověk pátrat vlastní imaginací. Ne nadarmo svou hudbu charakterizují jako „detective jazz“.

Vyplatí se pídit po dalších koncertech Bohren & der Club of Gore. Poslední noty ve mně příjemně doznívají ještě teď, tedy ráno po akci, ráno prosvětlené paprsky slunce o to nápadněji, oč mám včerejší večer v mlze (a tmě).