Party, kde je hudba na prvním místě (Mano Le Tough, Baikal)

Nepravidelná série tanečních parties Kinetic, které se v pražské MeetFactory konají pod taktovkou Michala Brennera, si poslední dobou získává čím dál větší renomé. Chodit na Kinetic sice není tak trendy jako navštěvovat akce konkurenční party Polygon či večírky v Neone, zato se dá ale předpokládat, že sem většina lidí míří skutečně za hudbou. Ve výsledku to pak kromě celkově entuaziatické atmosféry znamená třeba i to, že před půlnocí bývá v klubu víc lidí za barem než na parketu.

Profesionálního DJe by ale ani taková věc neměla odradit a pravdou je, že Baikal působil, jako že svou roli rozehřívače zvládá s nadhledem. Kdo znal jenoho z majitelů labelu Maeve Records jen z nečetných podcastů, mohl být celkem spokojený. Baikal totiž sázel na ten samý druh technem mírně načichlého deep houseu, jakým si udělal jméno. Každá skladba, kterou pouštěl, se zdála mít v setu své místo. Skoro každou byste si taky nejradši prohnali Shazamem, abyste si ji doma mohli pustit znovu. O kolika procentech djských setů můžete něco takového říct?

S přibývajícím množství lidí na parketu se Baikal pouštěl do zvukově odvážnějších skladeb. K předělu došlo v momentu, kdy se z reproduktorů ozvaly tóny skladby Future Tone z eponymního alba Elecktroids - projektu mimochodem stejně tajemného jako identita samotného Baikala. Ví se o něm, že žije, stejně jako Mano Le Tough, v Berlíně, to je ale asi tak vše. Na onom přístupu „ať za mě mluví hudba!“ je nejsympatičtější ono gesto potlačení vlastního ega ve prospěch něčeho tak efemérního, jako je rytmizované chvění zvuku.

Jestliže byl Baikalův set lahůdkou především pro ty, kdo kromě tance na party také přemýšlí, pak se Mano Le Tough zaměřil ve shodě s názvem akce spíše na kinetický rozměr pouštěné hudby. Oproti svému předjezdci se také více soustředil na budování atmosféry, ať už výběrem skladeb, nebo budováním dramaturgického oblouku. Netrvalo dlouho a tenhle berlínský Ir zavedl party do nečekaně temných techno vod, tak odlišných od organického houseu jeho autorských desek. Soudě podle reakcí publika, měl Mano Le Tough sympatie návštěvníků MeetFactory jednoznačně na své straně, i když mi osobně trochu vadil příliš proměnlivý rytmus, který bránil ponořit se plně do proudu hudby.

Každý správný djský set obsahuje alespoň jeden WTF moment. V tomto případě šlo o Jam & Spoon remix prototranceové skladby The Age of Love téměř stejnojmenného projektu Age of Love, ale více byla v celkové linii setu například skladba 80’s Drugs japonského DJe Noriho - temný houseový track s rezonující syntezátorovou linkou. Vůbec se set hlavní hvězdy večera rozbíhal do nečekaných směrů, aniž by přitom výrazně ztrácel na soudržnosti. Takový „anything can happen“ přístup, který ne každý DJ dokáže ukočírovat - Mano Le Tough to ale dokázal s přehledem.