Patrick Swayze a jazz na Sedmičce (The Kandinsky Effect)

Druhý večer festivalu Mladí ladí jazz probíhá tentokrát v La Fabrice. Večer otevírají The Breakrolls. Pražská kapela, která si dle slov zpěvačky myslí, že je na jazz moc tvrdá, asi nemá páru, komu předskakuje. Lehce junglové bicí, které téměř neměnně prostupují celým setem, nestačí k tomu, aby šlo o nu-jazz. Solidní, byť popový zpěv frontmanky, sloka, refrén, kytarové sólo, refrén, pevná struktura chycená povětšinou do čtyř akordů si s jazzem moc netyká, ba ani s ním nekoketuje. Dovedu si představit nejeden originálnější projekt, který by ladil s festivalem víc a zasloužil si pozornost posluchačů.

The Kandinsky Effect naopak podtrhují to, o čem festival je. Od první chvíle je jasno, že na pódiu vystupuje trio, které má zmáklé nástroje a umí je stavět nad rámec běžného užití. Pokud byl kdysi post-rock definován jako nové, nerockové užití rockových nástrojů, Kandinsky Effect dovedou z jazzové sestavy vyloudit zvuky, které byste v klasickém triu těžko hledali. Přes bohatý pedalboard s kytarovými efekty proplouvá saxofonista od klidnějších ambientních ploch až k noisu a nebojí se tam přitlačit, parník troubí, až červená. Ságem kývá v psychedelickém tanci nahoru a dolů. Basák s kšticí vypůjčenou od Patricka Swayzeho hraje chvíli dole, až na hraně dubstepu, jindy přes všechny struny řeže na basu jak na kytaru, a přitom si v klidu ještě stíhá Swayzeho nahodit a prohrábnout. Bubeník neskutečně valí, až ho to zvedá ze stoličky, v drum’n’bassových partiích stěží stíhám rychlé pohyby paliček. Už jste někdy viděli hrát bicmena se třemi paličkami a dávalo to smysl? Jindy zase zklidní a hraje úsporně, v písni Petit Loup otevírá skladbu hiphopovým rytmem a v sále se začnou kývat hlavy.

Téměř hodinový set drží posluchače v permanentním úsměvu a při kroucení hlavou nad tím, co se na pódiu děje. Masakr. Na rozdíl od studiových nahrávek jsou skladby živelnější, zahuštěnější, nechybí improvizace a experimentování se zvukem. Kapela přehrává dvě třetiny poslední perfektní desky Somnambulist a doplňuje ji nejsilnějšími songy z předešlé Synesthesia, podanými v novém hávu, dle současné kondice kapely, která už je na hony vzdálena čistému zvuku debutového alba. Kandinsky Effect dokazují, že to, co je v nahrávkách schováno pod pokličkou, vyjde na pódiu třikrát tučněji a rozhodně se nerozplyne jako pára nad hrncem. Klidně bych si je dovedl představit i na Sedmičce.

Program večera ukončuje pokapela Bitosti, která by si jistě zasloužila více pozornosti posluchačů před setem headlinerů. Instrumentální kvartet připomínající jak hudbou, tak sestavou nejslavnější období Erika Truffaze z období desky Bending New Corners už nemá takový obdiv publika, sál se vyprazdňuje a energie vyprchává, škoda. Druhý přešlap organizátorů, nebo měli The Kandinsky Effect napilno a po koncertě museli spát? Na baru to tak nevypadalo.