Pečlivě organizovaný chaos (RuinsZu)

„Na cos to sakra přišel? Už zvukovka mi málem urvala hlavu!“ vítal mě před koncertem RuinsZu v Paláci Akropolis známý. Tedy alespoň myslím. Uši jsem měl totiž stále poněkud zalehlé z jiné akce.

Pohodlně uvelebeni na schodku v toho času postupně se plnícím sále jsme diskutovali, které z desek japonských The Gerogerigegege máme rádi nejvíce, které nejméně. Já coby skalní fanoušek reprezentoval spíše to „nejvíce“. Čas od času na nás pak padl stín nenápadné okolojdoucí postavy v sandálech. S nečitelným výrazem, vyrovnaným i přísným, tam a zpět kráčel Tacuja Jošida, bubeník a zpěvák brutal progového projektu Ruins.

Dříve vystupoval po boku rozličných baskytaristů, posledních cirka dvacet let hraje převážně sám, a to zpravidla pod pseudonymem Ruins Alone. Jeho jednočlenné běsnění mi žel vloni na brněnské Ponavě uniklo, byl jsem příliš znaven po Minimaratonu elektronické hudby, který proběhl den předtím v Ostravě. Teď to bylo podobné: mé zalíbení v experimentální hudbě mě zlákalo opět do Ostravy, tentokrát na Hlukovæ Mystéria. Brno-Ostrava-Brno, poté Brno-Praha-Brno. Autobus, spánkový deficit, pivo… Ale Jošida nyní absolvuje turné s avantgardně-jazzovými Zu, čemuž nešlo říci ne.

Zu obohatili Jošidovo bubnování o tóny barytonového saxofonu a baskytary. Tato kombinace pak ústila v krásně dunivý a hutný zvuk, který místy Jošida protínal kvílivou fistulí či úderně rytmizovaným zpěvem textů ve smyšleném jazyce. Co do hluku se o nejpůsobivější část koncertu postaral saxofonista Luca T. Mai. Při jednom jeho delším sóle jsem měl pocit, jako by mi každý z ostře ječivých i hřmotných tónů prorážel lebku skrznaskrz. Torturou o sobě dal nepřeslechnutelně vědět poté, co na několik skladeb opustil podium. V této části setu hrál Jošida pouze s baskytaristou Massimem Pupillem skladby příslušící repertoáru Ruins. Například píseň Hyderomastgroningem ze stejnojmenného alba, precizně organizovanou i chaotickou současně. Paradoxně znějící přirovnání je zpětně docela příznačné pro celý set RuinsZu. Jakkoli na první pohled chaoticky a nezřízeně do své bicí soupravy Jošida tloukl, vždy skončil hrát unisono přesně jako dvojice kolegů.

Navzdory energickým pohybům zůstala Jošidova tvář s ostrými rysy po celý set stejně soustředěně klidná. Úzkým knírkem a trochu i účesem mi po několika skladbách začal připomínat hlavního hrdinu filmu Perfect Days. Tuto podobnost pak Jošida ještě umocnil po skončení, kdy si publikum vyfotil drobným obstarožním fotoaparátem ne nepodobným tomu, který při sobě filmový protagonista stále nosil. Kráčeje pod posledními červánky vstříc nádraží mě tahle vzpomínka na dokonalé zakončení dne přiváděla k unavenému úsměvu.