Permanentní gradace v Akropoli: Vložte Kočku

Křty desek jsou záludná událost, z dobře rozjetého koncertu se vlivem keců okolo polévání nosiče ledaskdy stane kýčovitá nuda. Vložte Kočku si to naštěstí ohlídali absencí hostů a rychlou akcí, za to díky. Nalákali mě vystoupením na Vinyle v únoru, kdy jim derniéra desky SEAT šlapala, takže očekávání od koncertu v Akropoli tady byla.

Nevím, čím to je, ale ještě jsem nenarazila na předkapelu, která by mě bavila, o to víc jsem potkala takových, které mě nutily odběhnout si do foyer. Vogjetgraik nenalákal moc lidí, sál byl pustý, až na pár odvážných, kteří konec dvacetiminutové produkce komentovali slovy: „Tyjo, konečně zas můžu promluvit a je to slyšet.“ Napálit decibely je lahůdkou akrozvukařů.

Ne že by si Vložte Kočku hlasitostí nějak zadali, ale přinejmenším nejsou poslední roky v hypeu jen tak pro nic za nic. Kromě zběsilého rytmu přináší i melodii a texty, ehm, zajímavé, podnětné a vtipné. Neteskním po kytaře, housle a sem tam basa mi stačí, zatímco se elektrotriky perou o dominanci s monstrózními bicí.

Nakonec se sál zaplnil tak moc, že hlídači neměli šanci odchytávat kuřáky pod cedulí zákaz kouření, je to nešvar, je to klišé. Po pár písničkách už všichni pařili a po hodině jsem měla všeho dost já. Vystoupení na Vinyle zpětně hodnotím jako kompaktní a časově únosné. Vzhledem k tomu, že tvorba Vložte Kočku stojí na permanentní gradaci, hodina nástupů člověka poněkud unaví, nemluvě o tom, že mix alb na mě působil roztříštěně, stejně jako projekce na plátně. Šílená móda, které se každý chytil. Chodím na koncerty poslouchat, povětšinou se zavřenýma očima, kdekdo teď ale přidává hodnotu obrázky za zády kapely, téměř zásadně bez významu, obzvlášť pokud běží ob písničku.

Jsem ráda za muzikálně precizní kapelu na našem obláčku, jsem ráda za dynamiku i množství nadšených fanoušků. Jenom těch světýlek pro příště, prosím, méně, ještě bych se mohla leknout, že mě čas přenesl do pátečního Lucerna Music Baru.