Pěsti vzduchem (Dälek)

Je to generační věc? Přivírám oči a jsem zpátky mezi betonem rodného pražského sídliště, zpátky v labyrintu průchozích paneláků, ale i koridorů stříleček ze sharewarových disket, všude ostrá zábradlí a ostré hrany geometrií virtuální světů kolem roku 1995. Ve skutečnosti jsem uprostřed davu ve Fuchsu – a uprostřed hluku, kterým štvanický klub zaplavuje dvojice na pódiu. Will Brooks a Mike Manteca jsou jedna ze stabilních podob fenoménu Dälek, přivážejících do Prahy svůj charakteristický zvuk, kterému můžete říkat industriální hip hop nebo shoegazový rap a bude to v obou případech přiléhavé. Kdyby nás tu bylo ještě o pár nadšených duší víc, přiléhala by k sobě i těla v publiku, ale takhle se jen spokojeně kymácíme jako lachtani na haloperidolu.

Na každé muzice opřené o melodizující hluky, mívám v koncertním podání strach, že se právě ty melodie a háčky ztratí v živém zvuku, ale tyhle obavy jsou dávno pryč: milovaná, do kytar zachumlaná Ever Somber houpe do nebes, písty Eyes to Form Shadows dloubají pod žebra. „Head's nod / but we still living shackled!“

Dávné stálice ze sedmnáct let staré Absence dobarvují set, který jinak samozřejmě patří letošní novince Precipice. Kdo má poctivě naposloucháno, má pěsti ve vzduchu – skvěle valí především singlová Boycott. A pro ty, kdo se ztrácejí, je tu Mike: švihá hlavou do každého beatu, celé jeho tělo jde s každou přehozenou samplovou výhybkou. Will je oproti němu baštou stoicismu, ale aby taky ne, když musí soustředěně plivat poezii, která nepřestává rozechvívat, i když už ty nejnápaditější bars znáte nazpaměť – a zbytek se z hluku vynořuje jako ploutev v Čelistech.

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi. Navíc mi z intenzivní snahy prožít takhle silnou hudbu do špiček prstů lupne cosi pod lopatkou a bolí to i teď, kdy už jen snivě vzpomínám. Je to generační věc.