Pět obrazů Nicka Cavea

Obraz 1.

Alright, now this song is called Jubilee Street. Můžeme začít. První sloka, druhá, akcelerace. Zvrhává se to. Basa uvolňuje místo smyčci. Roztrhané žíně dávají vzniknout rozervanému zvuku, rock’n’roll na housle. Nick Cave roztěkaně přebíhá mezi pianem a davem. Jak poznat, které příběhy jsou reálné a které fikce, když každému z nich věříte? Zpěvák s vámi projde alejí pocitů, kde vzrostlé stromy reprezentují přeškrtané verše ve finálním stádiu preciznosti a vlnitá cesta ukazuje cestu hudební myšlence, která vede všemi směry, jen ne tím triviálním. Pár tónů, dekadence.

Obraz 2.

Pojď blíž, naznačuje Cave chlapečkovi na ramenou v davu. Budu ti vyprávět příběh. But the lil children know... Král už je mrtev, máme nového. Má černé sako a černou košili. Chlapeček se ho chytne, jako kdyby opravdu měl příležitost dotknout se krále, o kterém mu rodiče léta vyprávěli. A kamkoliv se přesune, tam se smrskne dav lidí, jako rybičky v akváriu, když na hladině přistane jídlo. Vazba, stratocasterové banjo, WOO! Tupelooo! Stárne Nick Cave? Ne. Tak jako Král. A tahle skladba nezestárne nikdy.

Obraz 3.

Jedna z těch vražedných balad. Dlouhý příběh násilí a nenávisti, prezentovaný v intimním a vroucném podání. Jen občas se rozsvítí červená světla, zazní zvuk samopalu, všichni udeří do svých nástrojů, ze kterých místo spršky krve vyletí jeden tón... A dvě slova k tomu: Stagger Lee. Nebo tři, pane? A co řekl ďábel? Can you feel my heartbeat? And those were the last words the Devil said, cause Stag put four holes in his motherfuckin’ head! Kolikrát musíte něco zaimprovizovat, než to přestane být improvizace? Nebo to bylo poprvé? Tohle je ta divokost, animalita, o které čtete titulky. Ďábel Nick Cave, ano... a jeho opus magnum. Syntéza groovujícího post-punku, gotické morbidity a caveovské intimity.

Obraz 4.

Piano je jediný důvod, proč se vrátit tam, kam patří. Mezi své spoluhráče. Buďme rádi, že se s námi někdo dělí o pocity, které každý z nás zná. Ticho, vyčkávání před titulním veršem. Ten okamžik, ve kterém netrpělivě čekáte na to, co jste slyšeli už tisíckrát, a stejně se bojíte, že třeba náhodou píseň skončí. Stejně náhle jako končí některé vztahy. Into My Arms... O Lord! Snad i nepatrný úsměv se mihl na tváři, když sborové O Lord! vytrysklo z jinak naprosto soustředěného publika. PJ Harvey byla jenom jedna, stejně jako tato balada.

Obraz 5.

Když už si myslíte, že jste dostali vše, pro co jste přišli, dostaví se hudební podklad tak křehký, že se bojíte, že neunese ani křišťálový vokál Nicka Cavea. Nikdo nemluví, snad ani nedýchá. Totální paralýza publika, které jen zbožně upíná zrak a visí na každém pohybu rtů. Push the Sky Away. Ne každou skladbu je potřeba vygradovat - dostat z bodu A do bodu B. Někdy chceme zůstat v bodě A a ve smyčce se věčně točit okolo melodické křivky, pulzujících varhan. Some people say it’s just rock’n’roll. But it gets you right down the soul. Amen.