Plamen ve tmě (Föllakzoid)

Podzimní sychravý podvečer je při příchodu do Kasáren Karlín patřičnou kulisou pro nadcházející dění. Z nitra garáží už se tlumeně ozývá nezaměnitelné tepání. Rychle míjím bar a nořím se do všeobjímající temnoty sálu, kde budou za několik okamžiků probíhat hovory s vesmírem.

Vpadnu do techna řízlého postpunkem IAmNøt. Náznaky EBM, samply Joy Division, baví mě to a přemýšlím, jestli by to nesedlo spíš jako afterparty, když pouze zatažená ruční brzda na basech nedovoluje propuknout většímu šílenství. Pauza co nejkratší, záchod, drink, hlavně nepřetrhnout nit večera. Na pódiu se mihnou tři stíny jako přízraky, hned první vteřiny a tóny ale dávají na srozuměnou, že není třeba vidět, hlavní je slyšet. Basy už nachází správnou hladinu a společně s Chillany Föllakzoid vplouváme mimo čas a prostor.

Začátek charakterizuje pozvolné ohledávání se mezi kapelou a publikem. Jde o to přistoupit na jejich hru, a když ji přijmete, dostanete neskutečnou jízdu ke hranicím podvědomí. Vše je rozloženo na prvočinitele, jednotlivé plochy skladeb jsou trpělivě budovány a vršeny na sebe na jednoduchém půdorysu bicí, basa a synťáky, aby vždy po několik minutách explodovaly a bylo je možné zase dekonstruovat. Celé to připomíná zrychlené záběry na nekontrolované buněčné bujení pod mikroskopem.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Hlavní slovo mají tracky z poslední studiovky V, teprve naživo dostávají tu správnou hloubku. Dusot kopyt zaznívající ve skladbě II nabírá takovou intenzitu, že pocitově uháním bok po boku se zvukem a nikde neviděnými tvory do neznáma, kupředu, hlavně se neohlížet. Scénu na vysokých podpatcích, jejichž klapání dotváří motivy některých skladeb, opanuje s kytarou až někde u kolen vůdčí osobnost skupiny, Domingæ. Ta, neuvěřitelně vysoká, vystupuje každou chvíli z kouře v prorockém gestu s rozpřaženýma rukama a strhává každého s sebou. Tak jak byla na začátku citelná jistá zdrženlivost, teď už jsme všichni na jedné (astrální) lodi. Hranice zmizely, jsme tady a zároveň nikde, existuje jen neustále rostoucí zvuk.

Koncert nekončí, v mé mysli určitě ne. Stojím venku na dešti, nechápavě koukám do černočerné tmy nad hlavou, kapky mi buší do tváře. Třídím si myšlenky u nekonečného ohně v kasárenském dvoře, vracím se do chvil, kdy Domingæ tenkým plamenem zapalovače prorážela temnotu kolem. Obraz si vrývám do paměti s vědomím toho, že celé to bylo jedinečné. A navzdory tomuhle pokusu – i nepřenositelné.