Pohoda 2018, den první: vše při starém

Člověk by čekal, že si festivaloví organizátoři s jeho dvaadvacátým ročníkem pohlídají odbavování při vstupu do areálu, aby se lidé nemuseli hodiny mačkat při čekání na pásku. Letos jako by se všichni rozhodli přijet už první den. Alespoň se však nemusela čekat další fronta na cashless čip, které schytávají na tuzemských akcích vlny kritiky. S některými novinkami je prostě lepší počkat, nebo se jim vyhnout úplně. Jinak je ale organizačně vše zvládnuto na jedničku a návštěvníky vítají cisterny s pitnou vodou a dostatek hygienických zařízení i míst na sezení.

Na Pohodě zůstalo vše při starém. Stage stojí na stejném místě, stany s místními pochutinami také voní, jak mají, ale o tom více píše David Čajčík ve svém „Foodmoonu“. Akorát pro Pohodu typické slunečnice si tenhle rok daly pauzu, a tak si je lidé přinesli alespoň v květináčích. Čtvrteční program se vždy odehrává pouze na pár pódiích. První zastávky cestou do areálu proto patřily Slovenskému komornímu orchestru (s projekcemi igelitové tašky v louži upozorňujícími na ekologickou plastovou krizi) a slovenským Billy Barman spolu s děvčaty z folklorního spolku SĹUK, kteří vytvořili domácký kouzelný doprovod zapadajícímu slunci za horami.

Čtvrteční program byl hlavně v režii Ziggyho Marleyho a The Chemical Brothers, tady vše probíhalo podle představ a ani jeden z nich nepřinesl nic neočekávaného. Ziggy Marley a vůně trávy po celém letišti, uvolněná poselství o lásce a míru, a hlavně nekonečné vlny reggae, které se bez pasivního vdechování marihuany od návštěvníků s barevnými čepicemi dalo jen těžko strávit. Příště prosím s klanu Marleyů Bobovu vnučku. Ta totiž se svým elektro popem bourá představu o tom, že každý z Jamajky musí hrát reggae a mít dredy. Čekání na ni si můžeme zkrátit dokumentem o klanu Marleyů z roku 2012, který ukazuje i stinnou stránku života plného lásky.

Když jsem loni v říjnu v rozhovoru s britským producentem Clarkem zavedl řeč na festivaly, posteskl si nad tím, jak The Chemical Brothers a jejich headline sloty degradují elektronickou hudbu na neosobitou zábavovku, na kterou se jdou všichni návštěvníci velkých akcí jenom opít nebo sjet a je jim v podstatě jedno, co zrovna hraje. The Chemical Brothers proto rezignovali na mixování nápaditého dynamického setu a vsadili na strhující vizuální show s megalomanskými projekcemi, které doplnily obří nafukovací balóny a dvojice gigantických robotů, kteří se z ničeho nic zjevili na pódiu, z očí vypálili několik laserů a stejně rychle zase zmizeli.

To v roce 2018 můžou z elektronických producentů na hlavní stage jenom The Chemical Brothers? Tedy kapela, která má to nejlepší už nějak roky za sebou? Jak dlouho budeme muset čekat na to, než se aktuální producentky a producenti přesunou z tanečních stanů na hlavní stage, aby si jejich sety mohlo užít i mladší publikum, a to starší chvíli jenom nevzpomínalo na mládí, ale zjistilo, na čem si ujíždí jejich potomci?