Pohodové perspektivy, karaoke na Pohodě

„Modré špičky obřích šapitó prodlužují panorama kopců dookola a barevné diody adrenalinových atrakcí vytvářejí proti temnému nebi světelné obrazce.“ Čtu svůj první report, rok 2013, psaný na koleně, ve stánku s kávou, kam ještě dosahovala wifi. Stejné paralely jsou ve mně pořád, perspektivy se mění. Vím, co čekat, a o to víc se těším. Zpátky doma, v Trenčíně. K areálu poprvé zezadu, lunapark v odpoledním slunci. Mít své lidi na Pohodě je prima, známé tváře už nepotkáváme jen u stánku s pagáči. Kdo k hudbě přijde, ten už neodejde. Jedeme podél DIY vlajek se šipkami, podél přistávací plochy a krosnových divizí. Teď prší, silná ranní bouře. Press centrum bouří údery do klávesnic. Z vysílaček slyšíme předpověď. Bude bláto. Festival se probouzí po prvním večeru, protančené noci. „Rozehřívací den? Už ne.“ Ani náhodou.

Zábavní čtvrtek. Terminus pohodis. Víceletý dramaturgický plán nebo ad hoc ospravedlnění Ylvis? Nepředbíhejme, The Ills. Po prvním proslovu mezi skladbami slyším z davu nejobligátnější recenzi. „To sú Slováci?!“ Pravý start festivalu, zároveň jedna z nejtvrdších kapel, co tady uslyšíme. Téměř gojirovské spodky podkreslují mathrockové melodie, šetří se slovy, šetří se pauzami, šetří s dechem. Nešetří se. Vývozním artiklem se tady ohánět nemusíme, na domácí půdě před domácím publikem se hraje naša hra. A ústa zůstávají otevřené, stejně jako moshpit. Suverenita na padesátou. Vzpomínám na čecháčka v Tatrách před výhledem do údolí: „A tohle všechno bylo naše.“ Koukám na čtveřici sympaťáků a nadržený dav před nima. Tohle všechno by bylo naše. Kašlu na hory, chci The Ills. To je real something.

Ylvis tancovačka. Ylvis karaoke. Ylvis píčovina. Norské duo s klasickým hudebním vzděláním, biliardami views a liščím kostýmem. Wa-pa-pa-pa-pa-pa-pow. Jeden z nejvíc kontroverzních headlinerů festivalu za jeho historii, světová premiéra a nevím co ještě. Těžká skepse, přiznávám se, ale s myslí otevřenou hledám místo s výhledem. Desetiminutový countdown, publikum se baví a desetkrát odpočítává sekundy. Velký nástup, ensémbl o patnácti členech, kostýmy z pohádky ČT1, choreografie jak od Madonny, překvapivě hodně nástrojů a osmdesátiminutová show. Vtipné texty, bez jakýchkoliv debat. Karaoke pruh nad stagí funguje, disko ekvivalent power-metalové show to však zdaleka nezachrání. Všechno v dobrém, nejsme suchaři a tančíme nad skoro plným měsícem. Ale slzu po loňské PJ Harvey ve stejný čas zamáčknout můžeme. A bude poslední tenhle víkend.