Pokračování filmových žní (KVIFF 2023)

Po pár hodinách v posteli snídám a vracím se do kinosálu C, který se pro mě stává karlovarským obývákem. Až na pár výjimek tu vidím všechny projekce a konkrétně ve čtvrtek tam trávím osm a půl hodiny čistého času. Místy na hraně polospánku, kterému ale nepodlehnu díky sebekázni, energeťáku a především kvalitě všech tří filmů s průměrnou stopáží kolem tří hodin.

Začínám hravým snímkem jedné z nejzručnějších současných režisérek Alice Rohrwacher Chiméra. Jak se psalo již v průběhu Cannes, festival uvedl dva filmy o mrzutém vykradači hrobek a ten, který z nich stojí za zmínku, není Indiana Jones. Rohrwacher svým poetickým vyprávěním balancuje mezi minulostí a současností, fantazií a realitou. Když mi zrovna úsměv na tváři nekouzlí postavy a jejich příběh, jsou to formální vyhrávky režisérky, které vždy mají svůj význam a nesklouzávají k předvádivé okázalosti. Film s výjimečným potenciálem pobavit a dojmout jak mainstreamového diváka, tak cinefila. Už teď se těším, až si na něj zajdu do kina (do české distribuce jej uvede Aerofilms).

Během patnáctiminutové pauzy toho kromě opláchnutí obličeje a pár kolonádových oplatků víc nestíhám. Nuri Bilge Ceylan nás vzápětí bere na dlouhý výlet do zasněžené rurální Anatolie nazvaný Unavená naděje. Organizátoři projekce tematicky nastaví klimatizaci v sále na pocitových šestnáct stupňů Celsia a podaří se jim tak (i přes absenci 3D snímků na festivalu) jeden rozměr navíc přidat. Nemůžu nezmínit skutečnost, jak bravurně je celý epos nasnímaný. Širokoúhlé záběry zasněžených hor kontrastují s čajem prohřátými interiéry, ve kterých žijí lidé prostí a komplikovaní zároveň. Uvěřitelnosti budovaného světa přidávají série fotoportrétů bezešvě vpravené do děje jako záliba hlavní postavy či výskyt zdánlivě důležitých postav, jejichž příběhy se s tím hlavním několikrát potkají, ale nikdy se zcela neprotnou a nezakončí.

S delší pauzou přichází chvíle doplnit energii a nadechnout se, což se venku skrz davy a vedro příliš nedaří, utíkám se proto schovat zpět do útrob Thermalu, kde nalézám útočiště Uvnitř žluté kukly. Snová pouť na vietnamský venkov, do vlastních vzpomínek a za nalezením spirituality je silným debutem režiséra Thiena Ana Phama, která navazuje na tradici mistrů asijské slow cinema, jako jsou Gan Bi a především Apichatpong Weerasethakul. Po vynikajícím úvodu ztrácí film v prostřední části trochu dech a nastupuje moje únava. Cestuji s protagonistou bahnitými poli na skútru za krejčím pohřebních rób ve stavu méně než bdělém, ale závěr vše vrací do uhrančivě mystických a zastřených kolejí. Tady v budoucnu čekám velké věci.

Den B jako banger zakončuji Netvorem. Hirokazu Koreeda nahlíží svůj humanistický příběh rašómonovským stylem různých perspektiv jedné události, ve které se potkává horor s rodinným dramatem a sociální kritikou. Divácky vstřícný snímek táhne dolů zdlouhavost některých perspektiv a přímočarý atak na emoce vyhnaný ad absurdum finální scénou, kterou podporuje jedna z posledních kompozic Rjúičiho Sakamota, jemuž je film věnován.

V pátek zvolním tempo, říkám si při pohledu na rozpis s kratšími projekcemi a delšími pauzami. Jenže potřebuji udělat pár rezervací na sobotní projekce a ty se dělají den dopředu v sedm ráno přes mobilní aplikaci. Takže budík na 6:50 a pak už se stejně nevyplatí jít spát, protože o půl deváté začíná v obýváku (kinosál C) nový Kaurismäki. Nordická romance z prostředí dělnické třídy funguje jako společenský komentář současného směřování Finska od sociálního státu k neoliberálnímu kapitalismu oslabujícího práva zaměstnanců, chudých lidí a migrantů. Film svým pojetím a estetikou navazuje na předchozí režisérova díla – pastelové barvy, odkazy na filmovou historii a pečlivě vysušený humor. Když se při odchodu z kina postavy dohadují, jestli jim zhlédnutý Jarmuschův komediální zombie horor Mrtví neumírají připomněl spíše Bressonův Deník venkovského faráře, nebo Godardovu Bandu pro sebe, směje se celý sál.

S očekáváním nejlepších devíti minut festivalu vyrážím do Husovky na pásmo krátkých filmů sekce Imagina, které zakončují Dcery ohně Pedra Costy. Předtím v rámci kontinuální projekce musím vidět pět jiných kraťasů, od nichž nic nečekám a bohužel také moc nedostávám. Co také nečekám, a naopak dostávám plnými hrstmi, je extrémně rušivé osazenstvo divadla.

Když konečně začne Costa, je to jako zjevení. Většina diváků záhy opouští sál a já si tak můžu užít projekci audio-vizuálního pokladu portugalského auteura – lament tří sester ve split-screenu nad opuštěním rodných Kapverd před výbuchem vulkánu. Film, který potřebuji nutně vidět znovu, ale který se do žádného kina v česku s jistotou nepodívá.

Následný dokument z prostředí mexického vnitrozemí Echo je nositelem ceny z letošního Berlinale a sleduje život velké rodiny, kde ústřední roli hrají děti a ponor do nekonečných scenérií latinsko-americké krajiny. Já se však na něj nedokážu plně naladit ani v opětovně nalezeném klidu obýváku (C).

V rozhodování mezi Club Zero Jessicy Hausner a Uměním jíst a milovat Trana Anha Hunga vítězí druhý jmenovaný, především kvůli možnosti navštívit poprvé Velký sál Thermalu. Ten je bezesporu ohromující, stejně tak jako jeho obří zakřivené plátno a masivní ozvučení. Obojího využívá food-porn romance z Francie na maximum. První půlhodina filmu je taktilní koncert kulinářského umění, během kterého sotva padne slovo. Ve zbytku filmu se toho moc nezmění a pořád tak jde hlavně o romantizovanou představu kuchařského života v 19. století, kde odhadem polovina záběrů vznikla během zlaté hodiny a žádná z objevivších se postav nemá jinou charakterovou vlastnost, než je nezměrná láska k jídlu a lidem.