Pokrok nezastavíš (stejně jako Please The Trees)

Rok se s rokem sešel a já už zase klepu kosu cestou do Jazzu. Středa večer, mrzne až praští a vyhlídka na ranní vstávání mě optimismem dvakrát nenaplňuje. Ale nechat si ujít Please The Trees, dost možná nejlepší domácí kapelu současnosti? To bych byl blázen. Jejich koncerty se můžou pochlubit nadmíru specifickou atmosférou a prostor olomouckého Jazz Tibetu je pro ně šitý na míru. S každým dalším vystoupením jsou lepší a lepší. Chodit na ně znamená sledovat progres v přímém přenosu. Když se s třetí řadovkou A Forrest Affair začaly základy Please The Trees už poněkolikáté personálně otřásat, mohlo to znamenat nový začátek, stejně jako předzvěst stahujících se mračen. Se zjištěním, že Václav Havelka počal investovat čas i energii do elektronické bokovky Were Mute, obavy z brzkého konce čerstvé jedničky českého alternativního rocku ještě zesílily. Aktuální koncerty ale nasvědčují, že nic nemohlo být dál od pravdy. Please The Trees nikdy nepůsobili semknutějším dojmem.

Start deset minut po půl deváté, bez předskokana, před solidně natřískaným klubem, byť lehce před osmou to ještě vypadalo spíš na zdvořilostí návštěvu. Klasika. Začali zostra, první čtyři vály bez přestávky a jediného slova k publiku. Spousta nového materiálu, ve vzduchu visí nová deska, aspoň doufám. Jestli jsem před rokem psal, že „Stromečci“ pomalu vyměňují vůni jehličí za olejem čpící garáž, pak dnes musím konstatovat, že z romantických folkrockových zálesáků se definitivně stali nekompromisní garážmistři. Elegantně kličkující kytara, hutná basa, mocné bicí nápaditě ozvláštněné rumba koulí. Zvuk burácí, z bluesově laděných riffů běhá mráz po zádech. Dunivé perkuse evokují indiány na válečné stezce, pestrobarevné dekorace celkový dojem umocňují. Robustní sound si okamžitě podmaňuje natěšený kotel. Přímočaře tepající rytmy s ráznými, rock´n´rolově jednoduchými vyhrávkami pravidelně přechází do psychedelického běsnění a bezmála taneční Hell on Earth rozhýbe i ty nejzatvrzelejší. Když k tomu nastoupí charakteristický vokál, není kam uhnout a nezbývá než se nechat strhnout proudem.

Kompaktní trojka šlape jak namazaný stroj, záda jim více než zdatně kryje od pohledu mlaďounká žena za (zvukařským) pultem. Hlavně v nových věcech je znát, že mnohem víc prostoru dostala temná basa Míry Syrného. S kytarou se nepřetlačují, Havelka nemá potřebu zbytečně dupat po pedálech, všechno funguje přirozeně a výsledný zvuk je precizní a nesmírně intenzivní. Z prvních dvou desek čerpají pánové minimálně, ale když už, stojí to za to. It´s Not Me, opět v pozměněném aranžmá, se stává vrcholem večera. Řízný kousek připomene The Brian Jonestown Massacre v životní formě a zvrhne se v šamanskou party. Klečící frontman v masce valchuje kytaru, jako by byl v transu, spoluhráči přilévají olej do ohně a nechávají hlukové šílenství gradovat až kamsi k pekelným branám.

U Please The Trees obdivuju, že nezapomínají na svoje kořeny, ctí písňové postupy a jsou ochotni do roztrhání těla šlechtit vlastní matroš. Zároveň se nebojí experimentovat a uhánějí kupředu mílovými kroky. Neúnavně tříbí zvuk a počet posluchačů logicky a utěšeně narůstá. O přídavku nelze diskutovat. „Tak třeba Ear Heart,“ řeknou si jakoby mimochodem a sál zvonivě opanuje známá melodie. Na druhý nášup už přichází Vašek Havelka sólo. Poučen z předchozích nezdarů, odolal pokušení zavěsit (opět!) do prostoru svou kytaru – jedna prasklina je na tak krásnou gibsonku ažaž. Silné songy a neskrývané dojetí. Na slovo tentokrát poměrně skoupý, jinak tradičně nenucený projev, žádné výlety do publika. Jen ta gumová vrtící se pánev je věčná. Za nějakých 70 minut bylo hotovo. Jdu mrknout do seznamu příštích tour zastávek, tahle paráda utekla příliš rychle.