Pomalu končíme? (Colours of Ostrava)

Davy se unavily, tempo viditelně kleslo, všichni vzdychají, ovívají se… jak je ten třetí den krizový, tak je skvělý. Hudebně stoupal diagonálou vzhůru a došlo i na „nebezpečnou“ horečku sobotní noci.

Odpoledne se táhlo v duchu příjemných soft-pop-elektro zpívánek. Dillon z toho vyšli o dost lépe než The Dumplings. Tuhle polskou dvojici mám totiž ráda, ale ucamraný start a trochu příliš „vytí“ v nejistém podání Justyny Święs vyústilo vlastně v jen „neurazí“ koncert. A to je škoda. Na vině jsou určitě i repetitivní začátky a sekavé konce písniček, které neměly žádný silnější vývoj. To Dillon byla v hlase jistá, ve výrazu jímavá a v písních vynalézavější. Zanotovala jsem si rozkošnické Tip Tapping. Nešvar přílišně plochého startu se ale týkal i jí, senzace z toho nebude.

Rozproudit to svedli až Kill The Dandies. Neviděla jsem je hodně dlouho. Pořád sází těžkotonážní palbu. Jejich charizma krapet změklo, ale na vině je i brzký čas koncertu. Potmě by jejich tísnivá psychidelie vynikla víc. Nicméně Sonja je pořád rajcovní a Hank se s tím stále nemazlí, takže zůstali anti-komerční ulejvárnou pro fajnšmekry, a to jsme v den „Rudíků“ potřebovali.

Další antitezí k rudimentališti čítajícímu 30 tisíc hlav byli Vessels s třístovkovým posluchačstvem na Elektru. A tady se zastavíme. Light design na scéně zajišťovali Lunchmeat, zvuk bez chyby, prostor k pomilování – Electro stage je počin! Patří se vyseknout hlasitý kompliment lidem z Provozu Hlubina, protože tento cíp Colours (vč. Cineportu a koupelen) je jejich veledílo.

Vessels nejsou zajímaví jen svou historií a producentem, ale hlavně vizí. Masivní elektro hrané naživo kapelou je pořád poměrně unikátní úkaz. Živé bicí a synťáky udělají s tvarem a šířkou zvuku své, zvlášť když se jedná o velmi zkušené instrumentalisty. Set začali chilloutovějšími skladbami a la Bonobo, zakončovali tanečními zázraky z desky Dilate. Krása střídala nádheru.

A pěkně našlápnutí vyhledali jsme Dangera. Nejlepší světla, nejlepší efekty, přísná červeno-černá vizualizace a nad tím dvě světla jeho temné masky… Mělo to nádech Sin City, v němž vládne jen jeden mocnář. A jestli to byl opravdu francouzský house, tak je francouzský house v podstatě prvotřídní techno. Což je pro colorsí publikum nestandardní, ale pro změnu proč ne? Každý nový dramaturgický rozmach je osvěžující.

Dovětek chci věnovat jako každý rok vytrvalcům: respekt všem, kteří vyčkali Nathana Fakea ve tři ráno. Jaký byl?