Poměry techna a pisoárové rubriky (Lunchmeat Festival 2024)

Třetí den hlavního programu Lunchmeat Festivalu. Únava klepe na dveře, ale není čas je otevírat. Slunečné odpoledne přeje venkovnímu vlnění a posezení u dj setů, večerní chlad zve k opětovnému ponoru pod zem k další vlně dekonstrukce. Našponovat smysly a nechat se pohltit.

FILIP: Jak byly první dvě noci pod Veletržákem ve znamení dystopie a pozvolného zániku civilizace, tak sobotní noc posouvá dění do chladné mechanické budoucnosti, kde jsou lidé pouhou vzpomínkou. Alespoň to jsou mé hlavní dojmy z otvíráku Second Self na hlavní stagi v podání Myriam Bleau & Nien Tzu Weng. Trhané pohyby, led panely místo obličejů a proud zvuku ovládaný mechanickými výrůstky těl. Naprosto vtahující performance na pomezí reality a digitálna, energie hromadící se v tělech obou kyborgů, vypouštěná posléze do publika ve vlnách rozpadajícího se elektrického šumu a všudypřítomný neklid. Až pak v programu čtu, že má jít o zachycení zmatenosti a nejistoty spojené s naší digitální identitou. Když ale v závěru prostupují obě podrátovaná těla sedícím publikem, působí, jako by se snažily překročit neviditelnou bariéru mezi námi a světem za displejem. Možná hledám významy až moc. Nebo málo.

DOMINIK: Sobotní večer považuju vůbec za nejvyváženější, jak po hudební, tak vizuální stránce. Nestalo se mi, že bych se chvíli nudil nebo neměl alternativu. Z útrob paláce zněla honosná arpeggia skladatelky timmy navlečené do smetanově plastového pláště, hudba hladila a byla do jisté míry zvukovou přezdvěstí k setu taiwansko-kanadské dvojice Myriam Bleau & Nien Tzu Weng. Ano, významy je třeba hledat. Snaha vymanit se z příchozí dystopie, ve které z části už žijeme, a přiblížit se člověku, s postupujícím večerem jen zesilovala.

Hodně překvapila audiovizuální dvojice Rick Farin a Actual Objects, schovaná za třemi obrazovkami promítajícími modely bizarních obličejů pohupujících se v prostoru. Každá skladba měla svoji sadu postav a grimas, svoji náladu a situaci. Některé tváře jako vystřižené ze zrcadel tanečních klubů o čtvrté ranní, jiné jak po bitce s pozůstatky vzteku, připomínaly protáhlý úsměv Aphexe Twina. Vtipný vizuál přecházel v temnější a hudba přebírala vůdčí roli. Kombinace trapových beatů, vyzrálé klubové dekonstrukce podtrhovaly hardstylové melodické vytrubování v perfektním poměru. Cením, když se vizuály soustředí víc na hudbu než sound design, když dokážou obstát samy za sebe, pozvedne to představení o sto procent. Tady jsem to tak cítil, u Abadira na vedlejší stagi už tolik ne.

FILIP: Rick Farin byl vrcholem možná doposud celého Lunchmeatu. Znepokojivá dekonstrukce jako vystřižená z těch nejhlubších nočních můr, poháněná palebným bpm, vtahovala, kopala a zároveň neodpouštěla nepozornost. Šlo o tak intenzivní zážitek, že jsem se na posledních pět minut musel vzdálit. Shrnutí přinesla moje oblíbená rubrika Rozhovory nad pisoáry: „Sakra nálož, jsem z toho solidně vyblikanej.“ Očekávané hlavní jméno večera v podobě Machinedruma ke mně pak přes vrstvu dojmů z předchozích dvou setů pronikalo jen velmi pozvolna. Ač skladby z letošního kolaborativního alba 3FOR82 na pomezí trapu a hip hopu rozhýbaly svou přístupností celý sál, po vlnách chladného strojového techna působil jeho set s projekcemi hostujících raperů zkrátka obyčejně.

DOMINIK: Za mě byl vrcholem Machinedrum, možná právě kvůli převaze hudby nad vizuálem, a protože jsem jeho live set, který přetáhl o extra čtyřicet minut, celý protančil. RnB výplně a jazz-rapové beaty dodávaly přesně ten hřejivý lidský rozměr, který jsem v betonovém prostoru potřeboval. Trevis Steward rozumí rytmice jako nikdo jiný, což potvrzovalo publikum pohybem. Šmrnc, s jakým dokáže kombinovat UK bass s chicagským jukem, následně přejít do drum and bassu a zpomalit na hiphopové notě, mě hrozně bavil, stejně jako mnohem tvrdší techno přídavky na konci setu. Už teď si doplňuju záznamy jeho setů do poslechového pořadníku.