Pontiak. Bratři jak se patří.

Rozhlídl jsem se po internetech a zjistil, že vysvětlovat, proč v reportu není zmínka o předkapele, je to nejmenší. Texty, které toho řeknou víc o autorovi, než o hudbě. Stížnosti na pořadatele. Proč byl koncert tam a ne tamhle. Jestli mě ne/sere název kapely, vám cpát nehodlám. Mít názor a čůráctví. Je to opravdu tak těžké odlišit?

Dav z Hluch crew řekl o Kurac, že je to „čůráckej diktát“. Nejdřív basa, bicí. Teď v plné sestavě i s kytarovým neandrtálcem se „smyslem pro skočné heavy, malé lidské zmrdství a kladný vztah k bohu lisku“. Moc tomu není rozumět, ale nakonec se všechno vysvětlí. Rázně nabůstrovaná basa, zvuk tvrdej, jak když ti na jaře poprvé houpne. Nahlas tak, že když kytara jede taky spodky, basa vede. Mám pocit, že na Moravě chápou trochu víc, že je na škodu schovávat se za angličtinu. Síla slova se ztrácí o to víc, když překládáš české verše slovo od slova. Kurac křičí mateřštinou, cestou neztrácí nic. Hutná basa valí vpřed vztyčený péro, kytara sténá jak rozcuchaná zrzka při klimaxu. Bicí přiráží s drsnou razancí. Někdo to nerad něžné. Mimochodem, kurac je chorvatsky čůrák.

Někdo přirovnává hraní v kapele k manželství nebo k randění s holkou/klukem. To se mi moc nezdá. Příměr k sourozenectví mi je už milejší. Co když spolu hrají tři bratři? Bratři, co pěstují svojí zeleninu a vaří vlastní pivečko. Obdělávání půdy, domácí pivo po obídku a pak vály na pohodu. Pontiak je skupina, co se nemůže hádat. Na to mají moc doširoka roztažený bodrý úsměvy.

Za těch sedm let jsem zažil různě plnou i prázdnou Sedmičku. Teď jsem nemohl udělat krok vpřed ani vzad. Těším se na reporty o moc malém místě, jedu střemhlav dál. Vždycky přemýšlím, co poslouchají bratři Carneyovi radši, jestli Sabbathy nebo Hendrixe. Neptám se a srovnávat jejich hudbu s čímkoliv mi přijde jako popisovat věci, co neexistují. Zemitost, bahnitost a hlavně pevnost. Takhle přesně zní Vanovy riffy. Heavy jako Blue Ridge Mountain. Závoj psychedelie mě vede zpátky do doby, kdy jsem hltal Kesseyho a opisoval si z jedné knihy výčet kapel psychedelického rocku. Náhodně otvírám Skříňku s démonem. „Tidwellovic dvojčata to budou vědět,“ vysvětluje Wendell. „Farmaří tady už od roku devatenáct set jedna.“

Z houští všech tří zrzavých plnovousů se nese zpěv, bratři jak se patří. Zkraje první skladby sice Vanovi praskne struna, ale nevadí, mladší bratři ho nepotopí a drží rytmus, aby mohl namotat, naladit a přidat se. Uvolněnost a radost vychází z každého taktu, ze slov se line nenucená moudrost bez chvástání. Hodina na to užít si Pontiak nestačí. Po prvním přídavku se vytleská další. A nebýt policejní hodiny, začnou Carneyovi pěstovat zeleninu a vařit pivo i na Strahově.