Ponuré sibiřské pohádky (Grima + Ultar)

„Ritual nachinayetsya,“ prohlásí nakřáplý hlas předtím, než první kytarové tóny rozvibrují vzduch v poloprázdném sále. A zatímco berou opozdilci schody vedoucí do podzemí brněnské Melodky po dvou, zahajují Grima přes hodinu dlouhou seanci oslavující nekonečnost lesů a konečnost lidského života.

Navzdory blackmetalové nálepce se tvorba zahalené čtveřice s tvářemi ukrytými pod kůrou stromů rozbíhá pomalu a s velkým důrazem na melodie čerpající z folklórních motivů. A jak atmosférou nasáklá teskná hudba nabírá na síle a proplétá se s všudypřítomnou mlhou, sílí také pocit kontaktu s legendami a nadpřirozenem. Kostýmy vytváří dojem, že členové kapely vyrůstají přímo ze země a klátivé pohyby připomínají pohádkové postavy. Vzhledem ke stále hrubější a rychlejší hudbě jsou to však zkazky z dob, kdy byla hranice mezi příběhem pro děti a hororem tenká a na neposlušné děti místo záchrany a šťastného konce čekala v hlubokých lesích nemilosrdná smrt.

Set se vyvíjí a graduje. Na první blast beaty je potřeba si chvíli počkat a kytary zejména v úvodu více než blizard připomínají soundtrack k temným sibiřským bajkám a pověstem. Grima ohledávají prostor mezi nihilistickým black metalem a touhou vyprávět příběhy, čímž vzniká zajímavý kontrast udržující si plnou pozornost. V závěru, kdy frontmanu Vilhelmovi z rukou vyraší kořeny, kterými namísto stojanu od mikrofonu uchopí hůl s lebkou a amulety, je už iluze kontaktu s nadpřirozenem téměř dokonalá. Melodie sílí, bicí zrychlují a hajtka zvoní stále častěji, zatímco se chmurné ztělesnění sibiřských lesů potácí po pódiu, napřahuje hůl k publiku a přeříkává hlubokým growlem poslední ze zaklínadel.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Sesterská kapela Ultar, které připadla role předskokana, zůstala věrnější jak blackmetalové estetice, tak tradičnímu zvuku. Jeden blast beat za druhým doprovázelo divoké házení hlavami, které namísto masek zdobil černobílý corpse paint. Mrazivý dojem umocňovaly vokály, precizně přecházející z growlů do vysokých skřeků, a také kvílející kytara. Vystoupení, které z počátku díky sjednoceným pohybům kapely a tápajícímu zvuku působilo škrobeně, našlo během prvních skladeb správnou polohu – zvuk utopený v kopáku získal dostatečně ostré obrysy a nacvičenost se proměnila v trhavé pohyby, které vhodně dokreslovaly celkový zážitek.

Hlavním zdrojem prožitku z večera se na konci obou setů stává Vilhelm, frontman obou kapel. Jeho hlas zůstává silný až do samotného závěru druhého ze setů plných drsných vokálů a nadlidských skřeků a jeho strnulé, pokřivené ruce s prsty natahujícími se vzhůru zase působí zlověstněji než kdejaká satanistická rekvizita.