Popová srdce (Fleet Foxes)

K pódiu ve vídeňském Gasometeru jsme našlapovali klidně a s rozvahou sledovali, co nám modrá oslepující zář reflektorů odhalí. Počáteční peripetie byly doprovázeny obavami přijmout fakt, že opravdu slyšíme Pecknoldův hlas, vždy tak umně rozmělňující dojem, jak jsme ve své melancholii a mizérii jedineční. Čím větší prostory, tím víc intimity.

Koncert odstartovali třemi kousky z posledního alba Crack-Up a už píseň s choulostivě jemným začátkem I Am All That I Need/ Arroyo Seco/ Thumbprint Scar by dokázala znejistit posluchače Fleet Foxes minulosti. Když však zazněla slova „So, it's true I have gone too far to find you“ doplněná nástupem všech kytar, to nové se napojilo na jejich předchozí tvorbu i její folkové srdce. A že těch spojnic bylo vůbec dost. Soulové podhoubí, z něhož vzešli Pecknold i Skjelset, totiž dokázalo vystoupit na povrch i v nejhlasitějších momentech. Jemnost a ambientní plochy písně Cassius zase ohlásily přechod do country, podupávání nohou, trsnutí a vzdor. Obrat zpět do snových poloh. Jenže Fleet Foxes dneška se nebojí vystrčit hlavu z útlocitné bubliny. Jejich texty se snaží stočit pohled na vnější svět, na člověka jako na bytost schopnou jednat krutě a zrazovat morální hodnoty.

„As I went they're all beside us in silence

As if unaffected amid the violence

Oh, are we also tamed?“

Návrat k tvorbě předcházející jejich čtyřleté pauze publikum zaktivizoval. Prvotní nejistota v přijetí nové desky byla převálcována, když se dostalo na hitovky Grown Ocean, Your Protector či hymnu Mykonos. A budu se bít za to, že The Cascades někoho rozbrečely. U původní tvorby kapely jednoduše nešlo jinak než obdivovat sílu jejich smyslu pro detail. A nejedná se pouze o hudební schopnosti každého z muzikantů. Jde o zřetelně citlivý a pokorný přístup, sehranost smíchanou s radostí z energie, která visela ve vzduchu.

fotogalerie z koncertu tady

Vzhledem k celistvosti Crack-Up překvapivě nedošlo na většinu písní. Byla to snaha nepřehlcovat posluchače změnami, jež u nich nastaly? Vydali se vstříc progresivnějším polohám, orchestrálnějším aranžmá a komplikovanější kompozici. Jejich folkové srdce však pořád tepe a tepalo i ve Vídni. Fleet Foxes pluli za hranice melancholie a předvedli více než jen bezelstné loučení se svou původní tvorbou.