Pot a krev, propocené trenky. Hlína.

„Tahle písnička se jmenuje Boro,“ informuje publikum kytarista v bílém tričku s logem Mamamrdamaso. Je něco po osmé hodině a dav v Boru pomalu houstne. Vtipný motiv, linoucí se z miniaturních kláves po bubeníkově boku, během krátké doby překryjí kytary a řev. Přivítejme kapelu Vlněna, která tu dnes má první koncert.

Vlněna se skládá ze členů kapel Or, Unna a Human Steak a všechny jejich texty jsou údajně jen o Brně. Krátce po nazvučení kapela zmizela z pódia, aby o pět minut později nastoupila v plné polní s maskami na obličejích. Kytarista má černé svářečské brýle, bubeník si na hlavu navlékl červenou síťku od pomerančů olepenou stříbrnou páskou a basák se skrývá pod maskou ze svářečských brýlí a tuny alobalu, takže připomíná DIY verzi Stormtroopera. Efektní, avšak levné! Jednotlivé skladby propojují bubeníkovy vyhrávky na klávesy položené na zemi – produkuje jednoduché a cinkavé rytmické patterny. Samo o sobě by to bylo komické, ale v kombinaci s ujetým noise bigbítem a síťkou od pomerančů tomu prostě musíte dát šanci. Zvuk a jednoznačný „ksicht“ kapela doufám vypiluje později, ale show zaujala už napoprvé.

Hlinomaz je hardcore/noise záležitost z Prahy, jejíž členové působí například v kapelách Lahar a Děti deště. Line-up se skládá z člověka s kytarou, na níž je logo Einstürzende Neubauten, člověka s basou, který dělá ďábelské obličeje, člověka za bicími, který má neuvěřitelně dlouhé dredy, a člověka s mikrofonem, který se svlékl do půl těla a bos se vrhnul do publika, kterého stále přibývalo. Divák, který se ještě duševně nevyrovnal s Vlněnou a zvukem jejich samohrajky, se tlačí ve ztemnělém kotli a cítí se jako fanda Lucky Vondráčkové, co se omylem ocitl na Converge. A líbí se mu to, jak by ne! Osvětlovač správně usuzuje, že nejlepší světlo je tma. Atmosféra houstne, v místnosti se nedá hnout, vokalista řve, kapela řve, dav souhlasně pokyvuje hlavou a po skončení každé skladby rovněž řve. Pot a krev a propocené trenky. Je to hlína.

V mezičase si v sále kdosi pouští Deftones a zatímco my, omráčený dav, smířeně čekáme, až nám přestane pískat v útrobách, před našima očima se připravuje poslední interpret: estonští Talbot. (Původně ohlášená čtvrtá kapela s názvem Všechno je sračka nakonec nevystoupila.) Talboti jsou celkem dva – Magnus hraje na baskytaru, klávesy a zpívá „čisté“ vokály, Jarmo bubnuje a growluje. Skromný výklenek v Boru jejich hřmotným individualitám sotva stačí, problémy nastanou už při snaze zavěsit na stěnu velkou černou vlajku s názvem kapely. Roh, co se do niky už nevešel, smutně visí. Kapela, co má na kopáku fotku svého auta, si přivezla i vlastní osvětlení, intenzivně zářící panely osázené modrými LED diodami, takže v Boru je to na chvíli zase jako v moři.

Pozorovat Talbot v akci je zážitek. Masivní chuchvalce sludge se odlupují od basy a převalují se přes Magnusovy klávesy přelepené páskou, aby tónina držela, zatímco mistr odezpívá pasáž a nahmátne na base další peklo. Potetovaný bubeník mu zdatně vokálně sekunduje. Za horou bicích ho téměř nevidíte, ale celou tu hutnou podladěnou hromadu strun, ozvěn a syntézy před sebou žene s neutuchajícím elánem a všechno má náhle smysl. Někdy je to téměř metal a člověku se chce skákat. Jindy se rytmus postupně zpomaluje, až je všechno téměř nesnesitelné, prožitek graduje až na pokraj zhroucení a člověku se chce řvát. Vykřičeli jsme si dva přídavky. „One more? Ok, two more. Thank you, thank you!“ Nemáte vůbec zač, kluci.