Pozdravy z písničkářského mezzaninu

Charlie Cunningham, tohle jméno si zapamatujte. A pro jistotu si zapamatujte i jméno Fenne Lily. Oba totiž patří k nejmladší písničkářské generaci, která momentálně dělá pořádné vlny na hladině příslušné britské scény. Cunningham slaví úspěchy se svým letošním debutem Lines, Lily na svůj albový průlom teprve čeká. Předskakování na Cunninghamově jarním turné by ji k tomuto cíli mohlo významně postrčit.

Pro Charlieho Cunninghama je Německo zaslíbenou zemí. Polovina dat jarního turné připadala na tamní města, přičemž v řadě z nich nehrál poprvé. Gasteig je domovskou scénou Mnichovské filharmonie, vzhledem k roku výstavby (1985) je to ale spíš Kongresové centrum než Rudolfinum. Špičková akustika je u takového zařízení samozřejmostí, uspořádání na sezení v tomhle případě spíše nutným zlem.

Větším náporem na pozornost poklimbávajících návštěvníků byl set Fenne Lily. Ta se spolehla jen na dvojici kytar a svůj hlas, který leží někde mezi přízemností projevu Mariky Hackman a éteričností Liz Fraser z Cocteau Twins. První poloha jí sedí mnohem víc, nehledě na to, že tak lépe vyznívají její písňové texty. V těch se mísí věcnost s poezií, obvyklým tématem jsou pro Lily mezilidské vztahy a především jejich odvrácená stránka. Většinu textů si přitom písničkářka napsala v době vrcholící puberty, spíš než o záznam vlastních zkušeností jde o jakési tušení budoucích hořkých zážitků. A právě s touhle hořkostí ona éterická křehkost, která z Fenne Lily vyzařuje, podivně koliduje. Na druhé straně si dvacetiletá Britka publikum získala milou bezprostředností, třeba když se omlouvala lidem, na které její kytara házela prasátka.

Bezprostřednost je i silnou zbraní Charlieho Cunninghama. Ten zahrál posílen o bubeníka a hráče na klávesy, v centru pozornosti ale byla jeho španělka. Le mot juste – Cunningham je totiž známý tím, že strávil dva roky v Barceloně, kde se naučil flamenkové hře na kytaru. Zatímco na desce je tenhle vliv patrný jen ve větším důrazu na rytmické hraní, na koncertech sklouzává k flamenku mnohem častěji, zejména v úvodech některých skladeb.

Koncertní repertoár tvoří přirozeně skladby z desky Lines, které střídají kousky ze starších EP. Cunninghamův vokální projev připomíná raného Chrise Martina z Coldplay říznutého Conorem Oberstem. Když v albovém otvíráku Opening zpívá I’m not here to pick a fight/But I can if you like, lze mu věřit každé slovo. Je-li základním měřítkem kvality písničkáře jeho autenticita, máme tu co do činění s mistrem svého žánru.

Několikrát za večer nechal Cunningham rozsvítit světlo v sálu, aby viděl publiku do tváří. Bylo to stejně milé gesto, jako když se po koncertu postavil ve foyer za pult s deskami. Kdo ví, třeba si už za pár let takovýhle kontakt s fanoušky nebude moct dovolit. Anebo zůstane zaklíněn v mezzaninu hvězd střední velikosti. Jak ale onen večer v Gasteigu dokázal, může být i ten mezzanin plný zajímavé hudby. Jen by ta křesla v něm nemusela být tak strašně pohodlná.