Pozor! Tahle tichá armáda přináší sonickou zkázu. Thisquietarmy.

Poslední dobou jsem uvažoval, zda projekce provázející evokativní hudbu nenarušuje asociativní proud imaginace. Jestli prostě není na škodu, protože atmosférická hudba vybízí k tomu zavřít oči a promítat si své vlastní vize, vlastní filmy s vyprázdněnou narací nebo naopak barvité příběhy, monochromatické chimérické představy plné děsů, bolesti a zkázy, cokoliv. Fantazie je houština, kterou je nejlépe se vydat poslepu a bez zábran. V lese se dějí divné věci, ať už se někdo dívá či nikoliv, nehledě na to, který je zrovna den. Začíná mi ale pomalu docházet, že vizuální mapa hudby může dopomáhat k příběhům, pocitům, barvám, tvarům a vzpomínkám, ze kterých zvuky vznikaly, pomoci je pochopit a netápat tak v labyrintu domnělé abstrakce.

Záleží na intenci daného interpreta, jestli chce svojí hudbou vyvolávat konkrétní emoce a příběhy nebo jakékoliv. V případě Five Seconds to Leave se jedná o cinefilní sludge/post-metal výpravného ražení. Hlas a tedy i texty nesoucí konkrétní slovní sdělení absentují, takže použití vizuálního doprovodu působí jako logický krok. Použité scény jsou viditelně vybrané podle dramatičnosti anebo naopak podle charakteru té které skladby. Řečeno na férovku, projekce k hudbě sedla jak prdel na židli. Když padaly budovy, stožáry, drolily se mosty, kytara basa a bicí zněly zrovna tak. Zneklidňující pasáže z avantgardního argentinského filmu naplnily burácející kytarové stěny valící se z beden a rány paličkami dopadaly na bicí jak dva perlíky. S klidnějšími částmi se ze strun ozývalo vybrnkávání v ozvěně. Soundtrack k silným filmovým fragmentům. Místo, kde máš pět sekund k odchodu.

Thisquietarmy – nemanželské dítě Stephena O’Malleyho, Iana Curtise a Nurse with Wound. Drone není výlučně „sub bass ringing in each last ditch“ a sonic doom, Eric Quach není ledajaký Johnny Guitar, ani nepotřebuje róbu kouzelníka pátého kruhu ohně. Trhané hypnotické záběry podtrhují náladu hudby, ale tahle tichá armáda si získává pozornost především svým hraním. Vrství ambientní plochy a krajiny, smyčkuje riffy podkládané vyhrávkami, přidává strojové rytmy z bicí mašinky, na pedalboardu se neustále něco děje a atmosféru setu nerozbíjí tichem, na to bude spousta času, až ze svého jaguaru vyloudí poslední tón a dozní mnohovrstvá hluková divize.

Nejdříve nás nechá ponořit do sonických katakomb, kde se slévá noisový šum a ostatky postpunkových melodií v jeden černobílý oblak, co se přelije do black/doom metalové slévárny, ze které se kouří postrockový dým. To celé obestřené pulsující droneovou mlhou. Frekvence tlačí na hruď i bez hradeb postavených z aparátů. Gradující zakončení skladbou The Pacific Theater zapůsobilo jako vlna, která s sebou strhla vše, co dosud zůstalo. Projekce sice stejná jako posledně, ale důkladně promyšlené a působivě zahrané od začátku do konce. I jeden tichý člověk dokáže vyvolat zvukovou zkázu celé O))) armády.