Přeskupit paměť (Mark Templeton)

Devadesát sedmička je moje šťastné číslo. Alespoň si to myslím, když si na začátku března do kalendáře zapisuju k poslední neděli v měsíci Punctum a sedmadevadesátý Sonitus a připadám si, jako bych vyhrála pár stovek ve sportce. Místo běžných dvou jmen předesílá rovnou čtyři – z lokální scény ověřená droneová parta Kult Koruth společně se zvukovou umělkyní Natálií Plevákovou, kterou jsem poslední dobou vídala spíš v kurátorské roli festivalu zvukových umění Sanatorium Sonorum než za pultem. Spolu s nimi poměrně čerstvý francouzský projekt Hannah Hajar hudebnic Mathilde Proy a Jeanne Merone, který kombinuje deep dub, drone, bass a takzvanou musique concrète, zvuk jim protéká přes akordeon a živou elektroniku.

Třešničkou vydařené dramaturgie je Mark Templeton, kanadský fotograf a hudebník, který abstraktní minimalistické koláže doplňuje o vizuální rovinu, čímž se mi splnilo přání, co jsem si přivezla z Mentu po velkoformátové dystopii Lifucutter – zažít podobně krásný audiovizuální večer i u nás. Krásně to na line-upu vypadalo, dokud se měsíce plánovaný koncert nesesypal během pár dnů, byť Punctum s nešťastnou shodou okolností nemohlo dělat nic jiného než pozorovat bortící se dort. Dort je ale pořád dortem, a když je dobře upečený, chutná skvěle i na talíři. Hannah Hajar a Anna Ruth by nejspíš původní formu zachránily a všechno by bylo instagramově nádherné, ale za dokonalostí do žižkovského dvorku stejně nechodím.

Popravdě jsem netušila, že na dřevěnou podlahu Puncta se vejdou červené perské koberce rovnou dva. K tomu pulty rozestavěné netradičně proti sobě, ohraničující prostor vystlaný šedými polštáři, skoro by si tu jeden dovolil usnout. Po chvíli, co se u baru rozdmýchává debata ohledně podivně geometrického výhledu z okna, který mnozí z nás vidí poprvé, se sál barví do červena a Michael Nechvátal alias Kult Masek se staví před plátno společně s Plevákovou. Ambientní droneové plochy čeří kosmickými třpyty modulárů, na začátku setu spoře, ke konci zhušťují atmosféru melodickými loopy a blyštivými odrazy metalických ploch. Z jednolitého a opatrného vplynutí se s koncem setu textury vlní přes sebe, zvuk se jim fyzicky propíjí do těla a mně pomalu dochází, že to celé necítím, jak bych si přála. S Ruth by to přeci jen celé bylo o něco méně… řadové?

Mark Templeton kolísavý začátek vynahrazuje. Při příchodu zaznamenávám jeho dawless setup s legendárním samplerem Roland SP-404SX a šesti kazetami označenými zelenou páskou, na papíře nakreslené tabulky a poznámky. O poznání minimalističtější, postavený u zdi, mezi krabičkami lahev pivka, jako by si sem mimoděk odskočil popovídat. Jeho tvorba vyniká zejména hybridizací páskových smyček s digitálními texturami, čímž prohlubuje samotný zvuk a navozuje jakýsi dualismus prožitků. Poukazuje, jak pomíjivá a nestálá může být paměť, přičemž kromě obrazů a fotek, které samy o sobě fixují okamžiky, příhodně využívá terénní nahrávky. Celý jeho balíček tak funguje jako rekonstruktivní proces vyvolávání vzpomínek, které se pokrucují, vypadávají a vzájemně se přeskupují.

Projekci v přítmí promyšleně graduje a zpomaluje, jeden obraz nechává ustrnout na několik desítek dlouhých sekund, až člověk zvažuje, jestli nejde o reálný výpadek spojení. Stejně jako Sugai Ken, který v Punctu vystoupil v březnu, nechává zvuk protnout stěny, až se stává jejich fyzickou součástí, a já při sledování zkreslených záběrů paralelně vzpomínám na sestřih As I Was Moving Ahead Occasionally I Saw Brief Glimpses of Beauty (2000) průkopníka deníkového filmu, Jonase Mekase. Patnáct minut se zdá být podivně krátkých, rychlý útlum večera je znát, pokračovala bych.

Neplánovaně brzký konec devadesát sedmičky nakonec mnozí využijí k přátelskému posezení, u misky pohanky s kopřivovou omáčkou a fialkami zůstáváme dobrou hodinu. Když slyším Maxe, který tu pomáhal s rekonstrukcí, podotknout: „Punctum je moje nejoblíbenější místo v Praze,“ nemůžu se nad sdíleným sentimentem a pytlíkem pražených arašídů jinak než pousmát, nehledě na zborcené dorty.