Příliš perfektní večírek (Sophia, Planety)

Britská kapela Sophia se vydala na turné u příležitosti vydání trojdílného živáku As We Make Our Way a u nás si udělala dvě zastávky. Jednu v Brně, kam ji přijely podpořit pražské Planety. A tak jsem se vydala do Kabinetu múz, abych si poslechla skupinu, která tu byla naposledy před sedmi lety...

Planety ve čtyřiceti minutách minutách naservírovaly indie vesmírnou procházku, která se vyváženě věnovala dvěma posledním albům. V sále se rozprostřel svět, který uváděl do snového transu, aby vzápětí strhl svou dravostí a syrovostí zpět do reality. Celý trip ale působil jaksi odtažitě. V některých skladbách byla cítit nesladěnost, sem tam se objevil přechod, který vyzněl rušivě. To by samo o sobě nevadilo, kdyby zpoza mikrofonů vycházela stejná energie jako z nekompromisního bubeníka. Planety skončily i přes varování "zahrajeme poslední dvě písničky" jaksi nečekaně a brzo.

fotogalerie z koncertu tady i tu

Pokud se u Planet zdálo, že chybí zaujetí, u Sophia, kteří hrají už od poloviny devadesátek, to bylo naopak. Už v prvních tónech byla srdce, duše i hlavy všech pěti hudebníků a pekelné soustředění zůstalo až do konce. Chvílemi to vypadalo, že i jejich pohyby jsou sladěné do nějakého zvláštního pódiového chorea. Až z toho mrazilo. Vystoupení začalo pomalejšími skladbami I Left You nebo So Slow, ale ty jako by oproti nahrávce ještě třikrát zpomalily. S odklepnutím prvního tónu klub zaplnil hutný, učesaný a čistý zvuk, ale charakteristická melancholická atmosféra postrádala autentičnost. Jako by z reproduktorů spolu s nostalgií a houpavými melodiemi vytékalo Savo.

Zpěvák a frontman Robin Proper-Sheppard silně připomínal havajského Troye von Balthazara a jeho ukňouraný přednes. Jen texty pracovaly namísto mystifikující alegoričnosti s civilností a upřímností a noisem zašpiněný zvuk nahradily plynulé hloubavé harmonie, které nás odkolébaly až domů.