...protože bouře měla skutečně přijít až s Penguinsmeat

Tři kluci z Petrohradu, pět nástrojů a trochu toho hipster odéru. Komorní koncert ruských Penguinsmeat v klubu Final byl jednou z mnoha zastávek jejich první evropské tour, při které brázdí Českou republiku víc než mnohé tuzemské kapely. Role supportu se v Praze zhostil poněkud překvapivě Bonus se svým bočním projektem Karel Mojžíš.

O jeho vhodnosti pro tuhle akci by se jistě dalo polemizovat, nicméně lidi usazeni hluboko v pohodlných Finalových pohovkách sledovali jeho vystoupení se zaujetím. Za malým stolečkem s pár přístroji spustil půlhodinový elektronický set. Prý to byla ve větší míře improvizace, čemuž se dalo věřit, cvakání glitche s pravidelnou kadencí narušovalo rozsáhlé ambientní plochy. Celé to připomínalo ticho před bouří, kdy tu a tam závan větru zavadí o lampu a ozve se skřípavý zvuk. Akorát k navození té správné atmosféry, protože bouře skutečně měla přijít.

Penguinsmeat vydali před dvěma lety velmi zajímavou desku Dirty Universe a nedávno i singl 2+1. Naživo nedávají žádné indicie, který song by měl být ten hitový, takže žádný větší průnik u obecenstva nehrozil – každý si našel tu svou. Když pomineme neobyčejně strukturované skladby a příjemné netriviální melodie, nejvíc fascinující na jejich performanci byla lehkost, s jakou ji prováděli.

Usmívali se na sebe i na publikum a hráli jakoby jen tak mimochodem pro radost. Jejich muzika by se dala přirovnat k jedoucímu vlaku, který monotónně ujíždí krajinou a my ani nevnímáme, že se okolí mění, že od naší výchozí pozice už uplynula chvíle a my se řítíme neznámo kam. V tu chvíli vlak zastaví na zastávce, nabere dech, hudba se zklidní a pak se postupně polehoučku dává znovu do pohybu a najednou si to svištíme post-rockem o sto šest. V tunelu je hluk, spousta noisu, Alexej Syubaev se svíjí u kytary a na první pohled chaoticky šlape na náhodné pedály, co mu přijdou pod nohu.

I když by se Penguinsmeat dali zařadit do škatulky math rock, nesmíte si představovat překombinované rytmy, ale naopak velký počet jednodušších a o to silnějších patternů. Jednou překvapí instrumentální drum and bass (pravda, bez basy) a záhy je tu swing. A když Penguinsmeat přitvrdí, tak se skoro divím, že tvrdších elementů nemají v hudbě více, protože ani ve světě „hard and heavy“ by se neztratili.

Nemá cenu zdůrazňovat, že sehranost kapely je po desítkách koncertů po všemožných koutech Ruska i Evropy na vysoké úrovni. Bohužel i když absence basy na skvěle nahraném albu nevadí, naživo to přece jen postrádá hutný podklad a některé kytarové licky připomínající cvrlikání ptáků úplně touží po šumení lesa v pozadí.

Proč jít příště na Penguinsmeat? Je to zábava, srší z nich pozitivní energie a divil bych se, kdybychom o nich ještě neslyšeli. Спаси́бо!