Prozac, heroin, masakr? (The Brian Jonestown Massacre)

What she wants is she wants me to no-no/ It happens fast but the feeling is slow-mo/ I know what/ she wants/ but she's never… A tak je to pořád dokola. Jste pomalí, jste zamilovaní, jste sjetí, sjetí láskou nebo fetem nebo barevnou hudbou, máte korálky místo zorniček a všechno je v naprostém pořádku. Jedna dlouhá a nikdy nekončící písnička, jeden dlouhý trip.

Nemůžu říct, že bych byla fanynka postarších umaštěnců, i když vypadají jako nevlastní synové Neila Younga, taky nemůžu říct, že bych kdy inklinovala k devadesátkovému shoegazeu, natož k šedesátkové psychedelii s volně smradlavým odérem sandálů a hippie tkaniček. Kdy se ti lidi narodili? A kdy dospějou? A najednou přijde Anton Newcombe, najednou jich je na pódiu sedm (sick!) a spustí. Licousy, trapný čepice, hára a nepřístupné pohledy, nebo naopak vyfrčené jak Morrison na matějské. Ajaj.

Keep dreaming, believe us… nebo And be with you and be with you yeah uh huh… nebo názvy songů jako Disconnected, That Girl Suicide, Prozac vs Heroin, Devil May Care nebo Going to Hell jsou myslím dostatečně výstižné. Ne, The Brian Jonestown Massacre nejsou frivolní floutci naložení v drogovém oparu, i když oznámení pořadatele na sociálních sítích, že předkapela opravdu nebude, ale hvězda večera ohlašuje tříhodinový set (sick!!), mohla naznačovat cokoliv. O to pozoruhodnější je, s jakou grácií ho zvládli. Na druhou stranu – opravdu to bylo nutné? Snadno si dovedu představit krácení na úkor keců mezi songama, namísto zdlouhavého chystání na další skladbu, kde mimochodem spadl řetěz častěji než zuby mýmu dědovi.

Ovšem jak rychle padal, tak rychle ho uměli nasadit a spokojenost publika byla trvalá a oddaná. Podivuhodné na tom všem je, že The Brian Jonestown Massacre hrajou pořád „jednu a tu samou písničku“ (skoro), hrozně dobrou písničku. Vybrnkávání kytary, další dvě něžně hřebelcujou celý hmatník, klávesy jako podmalba, tamburíny, bez kterých by to nešlo, ostatně kolik dnešních kapel má hráče, který obsluhuje pouze tento nástroj. Tady to ovšem dávalo smysl, stejně jako cinkavé kytary a ultraléžérní projev všech zúčastněných. Sotva skončila jedna písnička a začali jste se ošívat, proč jim to tak zase trvá, začala další, která spolehlivě fungovala jako droga svého druhu.

Pětatřicet položek na setlistu? Tyvole. Když máte čtrnáct desek, můžete si dovolit ledacos a Newcombovy holky – ty na pódiu, i ty pod ním – to vědí. Anton Newcombe není nejsympatičtější chlapík na dvorku, ale umí s kapelou vytvořit takovou atmosféru, ze které se vám nechce odcházet, i když to trvá hodinu, i když to trvá dvě. Tohle už není retro, tohle není hra na hipíky. To je zvláštní ostrov plující někde v oblacích, vzdušný zámek pošahaných rozměrů a tekutých pravidel. A tří až čtyřgenerační publikum s tím nemělo ani ten nejmenší problém. Nikdo neměl žádný problém.