Pst, nemluv. (Studio Damúza)

Jsou čtyři, Anna ráda plave, Markéta se ráda plaví lodí, Pepa rád jezdí rychle autem, Jiří rád leze po horách. Je jim kolem třiceti. A dva z nich neslyší. Pokud se chtějí poznat, chvíli spolu pobýt a něco sdílet, musejí si vystačit beze slov. Bez otravného tlachání, bez důležitých sdělení, bez banálních rozhovorů, bez hádek a diskuzí.

Herci divadelního studia Damúza připravili v Industra STAGE nevšední divadelní zážitek. Vyprávěli o rozdílech mezi světem slyšících a neslyšících – o tom, jak se na jejich hranici chovat. Každý návštěvník se díky sluchátkům ponořil do světa znaků, a nezbytného ticha. Představení MUTE bylo o bariérách, předsudcích, ale také lásce a porozumění. Slyšící a neslyšící herci nečerpali inspiraci jen z pantomimy, ale z pohybového divadla v širším smyslu. Vycházeli přitom ze životních zkušeností a nedorozumění každého z nás.

V úzké uličce mezi diváky s malým pódiem na konci bez kulis a rekvizit odehrálo studio Damúza představení téměř bez mluvení, přesto s velkým obsahem. Pomocí pohybových a pantomimických scének, znakového jazyka a několika málo slov hráli divadlo o životě pro slyšící i neslyšící. Postavili mezi tyto dva světy most a chvíli po něm přebíhali, chvíli na něm tančili. A slyšící v hledišti si alespoň na chvíli mohli připadat jako neslyšící. Neslyšící v hledišti přitom mohli přes hlavy herců dění na jevišti celou dobu komentovat a nikoho tím nerušit. Dělali příjemnou pohybovou kulisu a neznalcům jazyka znakového nasadili brouka do hlavy, o čem že si povídají.

Představení umně proplétalo dva příběhy zamilovaných dvojic, které se potkaly a musely se vypořádat s tím, že jeden z partnerů je slyšící a druhý neslyší. Přizpůsobit se a najít si způsob komunikace. Částečně tak mohlo působit jako osvěta pro lidi, kteří se dosud s osobami se sluchovým postižením nesetkali, nebo setkali a nevěděli, jak se chovat. Zároveň se hercům podařilo navodit příjemnou atmosféru porozumění a naděje. Že všechny problémy a handicapy se dají překonat. Když nakonec přijde pohlazení šťastného konce. Když obě dvojice projíždějí po scéně s kočárky a oba rodiče udělají známé gesto „pšt“. Otázka, zda dítě v kočárku slyší, či ne, zdá se najednou zcela nepodstatná.