Punk still lives in Pečky!

Pečky, městys kousek od Prahy, letos počtvrté hostil neoriginálně pojmenovanou přehlídku mladých, tvrdších a kytarových kapel. Za spolupráce členů několika z nich s Katkou Jarou se podařilo sestavit výživné menu s akustickým předkrmem a hlavními chody exotičtěji vonícími, i když stále v rámci nejstaršího kontinentu.

Set dua Black Lion jsem prošvihl, ale taky zjistil, že v Pečkách skvěle vaří. S produkcí pražských Skywalker už jsem měl nejednou tu čest a i tentokrát, stejně jako kdykoliv jindy s drobnými rozdíly, parádní. Ideální zvuk se klubal dlouho a koncem setu dokonce vypadl proud, nicméně nasazení nezpomalilo ani o světelnou sekundu. Sebejistota, pozitivní hesla a moderní hardcore mixlé pop-punkem, chytré texty, publikum jako zvěř a během breakdownu v London prasečí zakvílení, jaké od Kachny nečekáte.

Už během první písně Five Minute Fall jsme si všiml znuděné rytmické sekce a moje předpojatá otrávenost byla umocněna, šel jsem pryč a zpovzdálí sledoval, jak se repertoár i nasazení zlepšovalo a odezva publika přicházela přímo úměrně se zkonzumovaným alkoholem. Největší výzva večera přišla po desáté: popsat set britských Λrchetype, po němž jsem oněměl. Inspirace u The Chariot, Every Time I Die a Stray from the Path je záruka. Verbální výzvy k bordelu osekané na minimum, silná produkce zabalená do hluku. Před každou peckou odhalil frontman Bean její vznik a pak už bubenický přechod uvedl další nálož výbuchů, progresivních postupů a melodií, co ukusují uši jako Tyson. Tělocvik nechybí, bortí se pódium, nabíhá Kubo Hríbik ze spřátelených MKB a pod pódiem to vře. Pod vším tím chaosem a zvířeckostí se skrývá chytrý nářez, moderní metalcore nemusí být kravina.

Důvod, proč jsem namísto poslechu All Faces Down rozprávěl s kapelami o všem možném, vyvstal po prvním refrénu jako ukradeném od SUM 41. Když se tentýž ozval potřetí a z pop-punkových whoa-whoa našroubovaných breakdownů mě rozbolel žaludek, přišel cover Airplanes a díky třem přídavkům byl následující program rapidně zkrácen. Nic proti Rakousku, ale taky nic pro mě.

„Máme pojebaných dvadsať minút, Pečkyfest pome to tu rozjebat dopiči!“ řval kytarista Kubo, div mu hlava nepraskla, strhla se mela, pro Momma Knows Best nemám dost superlativů. Jejich hudba mi přijde ojedinělá, živáky narvané energií. Nový frontman možná neudýchá to, co starý, zato na pódiu přeřadí na nejvyšší otáčky a nic ho nezastaví. Kytarová práce je nepochopitelná vzhledem k fyzickému infernu, co předvádí muzikanti na stagi i pod ní. Rapový cover tentokrát nahradili Gallows, na pomoc přispěchal Bean z Λrchetype i sbory z úst návštěvníků. Ležící kytarista Igor vyčerpání rozhodně nesimuloval.

Citylights na sebe vzali roli lokálních lopat, tu jim ale nikdo nevěřil. Živelný hardcore-punk s melodickými riffy i nemetalovými breakdowny a geniální a vtipné texty, to je ultimátní kombinace. Přidejte zpívajícího bubeníka a znatelný vliv rock’n’rollu, to jsou předpoklady, proč Citylights nenudí. Neměli moc času, byli ve stresu a někteří v lihu, ale nastoupili s vervou a posledním singlem. Předvedli dvě nové pecky a dva covery a lidi pod podiem si to nechali líbit.

Pečkyfest mi kromě našlapané sestavy vystupujících nabídl i tu nejsilnější letní atmosféru bez klasických festivalových atrakcí a klišé, což je důvod, proč se příští rok vrátím tam, kam mě nasměruje nádražní lepenková mapa.