Rachid Taha now & forever

Hudebník, psavec, aktivista, filmový fanoušek, scenárista, malíř pokojů, rocker, Francouz, Arab, svůdník, potácející se postavička i nepředvídatelné tornádo, DJ, majitel klubu, dělník v továrně, legenda i zapomenutá hvězda. Téměř schizofrenní puzzle, který do sebe zapadá a vytváří mnohdy surreálný obraz Rachida Tahy.

Jeho hudební začátky nebyly zrovna procházka růžovou zahradou. V deseti opustil s rodiči alžírský Oran s vidinou lepší budoucnosti ve Francii, skončili však na předměstí Lyonu, kde otec vydělával pár franků v továrně. Manuální práci se nevyhnul ani Taha junior, od sedmnácti střídal dělnické a sezonní práce, po nocích hrával jako DJ v klubech. Míchal vlivy Bollywoodu a tradiční arabské hudby z dětství, přidával blues, rock a elektroniku. Eklektismus mu nikdy nebyl cizí. V továrně u pásu potkal své dva budoucí spoluhráče, se kterými založil kapelu Carte séjour, což můžeme přeložit jako povolení k pobytu. Na nešvary francouzské imigrační politiky začal reagovat zbraněmi sobě vlastními - ironickými písněmi. Neváhal nazpívat sladkobolný hit čtyřicátých let Douce France (Sladká Francie) s natolik parodujícím podtónem, že nahrávka dostala v rádiích stopku. Rocker gentleman ale zpíval i o strastech arabských žen, rasismu a xenofobii. Obdivoval The Clash, které náhodou potkal počátkem osmdesátých let po koncertě na schodech a s pohotovostí sobě vlastní jim do ruky vrazil své nahrávky. Britové se mu sice nikdy neozvali, o pár měsíců později ale vznikl zásadní song Rock the Casbah. Náhoda? Možná. Nicméně Joe Strummer na Tahových věcech prý opravdu ujížděl a nutil k poslechu i zbytek kapely.

Tahova sláva i tak klikatě stoupala. Přestěhoval se do Paříže a vydal se na sólovou dráhu, ve které mu pomohla spolupráce s britským producentem Stevem Hillagem. Zásadní alba jako Olé, olé, Diwan i Tékitoi vznikala právě pod jeho vedením, stejně jako vrcholné spojení Taha - Faudel - Khaled. Tři imigranti si Francii i zbytek světa podmanili společným vystoupením v Paříži. Králové rai na jednom pódiu ve stylu náležejícímu imigrantské omladině, kteří zpívají mečivé protestsongy i rozněžnělé balady, vynesli live nahrávku a DVD do milionových prodejů. Faudel si proti sobě poštval mnohé fanoušky podporou prezidenta Sarkozyho, Khaledovo rai také upadá do zapomnění, Taha však nikdy nebyl zástupcem jen jednoho žánru a neustále experimentuje. Rozešel se s Hillagem, předposlední album Bonjour už vedl Gaëtan Roussel, zpěvák extrémně oblíbené francouzské kapely Louise Attaque. Bonjour předvedlo Tahu v novém světle - popovější a odlehčenější věc sice vzbuzovala u mnohých rozpaky, dnes je jí ale možno brát jako krůček v dalším vývoji. Taha začal výrazně omlazovat kapelu a tvrdě pracovat sám na sobě. Devátá řadová deska Zoom, kterou produkoval Justin Adams a podílel se na ní i Robert Plant, potvrdila, že rebel do starého železa nepatří. Proměna je znát nejen z alba, ale především při živém hraní. Rachid má na pódiu energie na rozdávání, vedle téměř o dvě generace mladších muzikantů viditelně pookřál. Ze starších dob mu sekunduje už jen hráč na severoafrický mandolut Hakim Hamadouche, zbytek tvoří klávesák Kenzy Bourras, bubeník Guillaume Rossel, kytarista Maxime Delpierre a basák Juan de Guillebon.

Rachid Taha je v Čechách téměř jako doma, hrál tu na největších festivalech od United Islands po Colours of Ostrava, jeho koncerty mají vždycky vynikající návštěvnost. O skvělé formě se debatovalo už v létě po jeho setu na festivalu v Trutnově, pražský koncert laťku ještě zvedl. Neděle večer ani ne zrovna nízké vstupné se na návštěvnosti neodrazily. Lucerna Music Bar byl více než slušně zaplněn, začínalo se jen s akademickým zpožděním, podmínky ideální.

Ačkoliv o sobě pětapadesátiletý zpěvák tvrdí, že nostalgií netrpí, zvolený setlist mluvil téměř o opaku, vzpomínalo se hned úvodní písní Lou Reeda Walking on the Wild Side. Pomalý začátek mnohé zaskočil, navodil ale uvolněnou atmosféru. Poté už následovaly nové kusy – Jamila, Zoom sur oum, teplota v sále začala stoupat, stejně jako dým z jointů i cigaret, které pohotově nabízeli fanoušci z pod pódia. Rachid ve fialovém cylindru připomínal tu Williho Wonku, jindy trochu šíleného Kloboučníka z Alenky, řádil a tančil jako neřízená střela. Jakmile zazněly úvodní tóny megahitů, diváci ryčeli nadšením. Bent Sahra byla kořeněná Guillebonovým basovým sólem i Bourrasovou vtipnou vyhrávkou tradiční bretaňské odrhovačky. Že by připomínka probíhajících nepokojů v Bretani? U Tahy vysoce pravděpodobné. Barra Barra, skladbu proslavenou filmem Černý jestřáb sestřelen střídala další pocta Tahovu miláčkovi, Elvisi Presleymu. Milostný duet Now or Never byl sice jen v podání Hamadouche s Tahou, na svůdnosti to ovšem neubralo. Milostné škádlení vystřídal opět rock. Kultovní Ya Rayah, která bude asi navždy znít ve všech tanečních klubech světa, posmutnělá Écoute-moi camarade i poslední coververze večera Rock el Casbah, která – Clash by jistě odpustili – originál překonává. Rozjeté publikum se dočkalo přídavku plánovaného i neplánovaného. Epická Garab nakonec vygradovala na Tahovo přání i starší věcí Habina, která koncert pompézně zakončila.

Mnozí měli štěstí a mohli se s unaveným maestrem pozdravit osobně, zástup dožadující se společné fotky nebral konce. Ne-li nejlepší koncert, co kdy Taha odehrál v Čechách, potvrdila i nadšená kapela, kterou čeká následující rok intenzivní turné po Evropě a USA. Taha se nechal slyšet, že píše scénář k filmu a že se chystá natočit Diwan 3. Nechme se překvapit, jaké další alter ego mu ještě v budoucnu připíšeme.