Radost ze setkání (Letní filmová škola 2022)

Shluk lidí prochází Havlíčkovou ulicí a já se jím proplétám s jasným cílem v podobě kina Hvězda. Évonprs deníky (2021), tak se jmenuje film dvojice Maureen Fazendeiro a Miguel Gomes, který se odehrává za pandemického léta. Obávám se ponoru do duší a mezilidských vztahů, jak to bývá u děl s podobným námětem časté. Jenomže portugalský snímek je jiný. Je o radosti z hudby, o stavbě motýlí voliéry, o sladkosti ovoce v zahradě, o kterou se trio hlavních hrdinů stará. Osvěžující je hlavně struktura, příběh se odehrává ve dvaadvaceti dnech vyprávěných pozpátku. O čem je děj, se vyjevuje postupně, hlavní je však radost z léta i z uměleckého experimentování.

Sály jsou zaplněné, ani život v ulicích neslábne. „Děkujeme, my si teď půjdem odpočinout, ale večer tu zase budem,“ oznamuje muž s kytarou nadšenému davu. Spontánní koncert právě skončil. Oficiální program představuje jen zlomek toho, čím akce žije.

Masterclass nabízejí příležitost nahlédnout do myšlenek a postupů tvůrce. Na té, kterou má host letošní Filmovky, oceňovaný turecký režisér Semih Kaplanoğlu, panuje komorní atmosféra. Vypráví se o podrobném průzkumu lokací, padá spousta dotazů od diváků. Radost ze setkání je vidět nejen na jejich, ale i na umělcově tváři.

Ve Smetanových sadech se mezitím odehrává souboj mezi programovými stany. „Začneme regionální rubrikou, Strach a hnus v Uherském Hradišti,“ hlásí na podiu Vít Schmarc při talk show populárního podcastu Čelisti. Počet diváků v Literárním stanu, kde Linda Bartošová představuje svoji knihu Novinářky, není o moc menší. A do toho se v Respekt stanu koná představení dokumentu o omezování folkloru komunistickým režimem. Návštěvníky nepostrádá, kromě pamětníků jsou tu i zástupci mladé generace. Setkání pro Filmovku zcela příznačné.

Bezejmenná hlavní hrdinka snímku Štěstí (režie Askar Uzabayev, 2022) má vše – manžela, dceru, která se bude brzy vdávat, a úspěšnou kariéru, živí se totiž jako propagátorka zkrášlovacího krému. Ten sice skryje stopy stáří, ale podlitiny a rány pod ním prosvítají. Kazašský hit Berlinale je obžalobou státního systému, justice a kultury, ve které je normální, že muž se po nocích opíjí a znásilňuje svoji ženu. Vizuál letošního ročníku odkazuje na to, že se filmy člověka dotýkají, v tomto případě nejde o dotyky, ale o facky a rány. Důležitý snímek, jehož zařazení do sekce Východní přísliby bylo výborným tahem.