Radostná strkanice s Preoccupations

Postpunkové kapely a jejich názvy budí v poslední době rozruch. Takové italské Soviet Soviet za podivných okolností nevpustili do trumpovské Ameriky bez pracovních víz na nehonorované vystoupení v rádiové show KEXP. Ve svém prohlášení pak dodávají, že problém byl v jejich jménu. Podobné problémy měli i Viet Cong, pojmenovaní po komunistické válečné organizaci bojující v sedmdesátých letech s vietnamskou vládou. Když jim kvůli tomu organizátoři festivalů rušili koncerty, kapela si změnila název na Preoccupations. Přestože svým rozhodnutím u některých fanoušků narazili, reputaci si vylepšili minulý podzim skvělou deskou, s níž po dvou letech zavítali do Prahy, kde vyšvihli jeden z nejsilnějších klubových koncertů roku.

O tuzemskou odpověď na postpunkové obrození se postarali ±0, kteří díky vydařené desce Letná konečně vykoukli z klubového podhoubí. Devízou skupiny libereckých studentů architektury je především schopnost vázat na aktuální kytarový zvuk české texty o běžných tématech s respektem k písňové tradici, kterou tady zanechali devadesátkové skupiny. Na živo se pak jednalo o vyvážený skotačivý mix sebevědomých kytar s melancholickým nádechem, který je škoda přijímat ve staticté poloze nebo od baru.

Promotéři z Landmine Alert přichystali na sobotu dlouhý program. Naštěstí koncerty i prodlevy mezi nimi utíkaly podle plánu, a tak se chvíli po deváté objevili Lab Coast, kteří nakrátko rozbili postpunkové rozjímání. Na první pohled nesourodá sebranka muzikantů šlapala, a i přes úvodní nepříliš vřelé přijetí si vybojovala odezvu netrpělivého publika, když svůj lo-fi kytarový rukopis stočila od indie popu k rocku s nádechem v ten večer vzývaného postpunku.

fotogalerie z koncertu tady

Preoccupations na to šli z ostra a úvodem nechali zaznít zadumaný singl Anxiety. Tihle Kanaďani ovšem nehrají na hity, ale na budování atmosféry, a tak se kapela po chvíli vydala směrem k táhnoucím se gradujícím plochám přerušovaným pokřiky v refrénech. Muzikanti si libovali v napínání publika, když nechali některé stupňující se kytarové riffy vyznívat do prázdna, a publikum tak nedostalo žádnou možnost k moshpitu zadarmo. O to radostněji vyzněl samotný závěr, v přátelské mačkanici nebylo ostrých loktů potřeba.

Rozporuplné reakce budil i krátký setlist, do něhož se díky délce skladeb nevešlo příliš položek. Poměr nového a starého materiálu však zůstal takřka v rovnováze. V druhé části tak mohly zarezonovat starší kousky jako špinavým synťákem zbarvená March of Progress nebo závěrečná pecka Death, která nemilosrdně utnula hodinovou jízdu bez přídavku.