Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Když jsme loni přejížděli hranice, bylo to jako vpadnout do bojové zóny. Náměstí plnily demonstrace na podporu neziskových organizací a ministryně Šimkovičová zasazovala svobodné kultuře jednu ránu za druhou.
„Moc jim to neulehčili,” slyším na schodech z podzemí Café V lese na adresu právě dohrávajících Vellocet Roll.
Nikdy jsem moc nerozuměl, jak lidi mohou propadnout různým prorokům a jejich kázáním, při pohledu na Jacka Barnetta jsem ale chápat začal.
„Teď přijde Adam,“ ozvalo se vedle mě v očekávání frontmana Berlin Manson.
Na první pohled obyčejné město se změnilo v neobyčejnou scenérii výjimečné hudby. Organizátoři prostě vědí, kde se skrývá magie.
Jedinečnost pohody je neoddiskutovatelná, jako by bylo cool nebýt úplně cool. Tuhle energii na jiném festivalu nezažijete.
Fontaines D.C. od prvních sekund ukazují, proč jsou momentálně jednou z největších koncertních kapel, kterou by měl chtít do line-upu každý festival.
Předpověď a program nabádá k optimismu, náhrada v podobě Damona Albarna a Africa Express přináší naději, kterou nejen Slovensko potřebuje.
Navzdory tíživému slovenskému kontextu je místem, kde je stále možné věřit v sílu kultury utvářet budoucnost, ve které nebude potřeba bojovat každý den o její holé přežití.
Večer ve vyprodané Arše+ byl ale důkazem, že belgický zpěvák je především vypravěč, kterému byste dokázali viset na rtech celou noc.
Během loňského roku hned několik kapel, se kterými jsem dělal rozhovor, naráželo na význam komunity. V lecčem nadužívaný pojem, ale...
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního roku.
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Už příprava scény pro finální set v Concert Hall dávala tušit nápor na všechny smysly – fukary na listí, roztrhaná plátna a temné prapory.
Jak byly první dvě noci pod Veletržákem ve znamení dystopie a pozvolného zániku civilizace, tak sobotní noc posouvá dění do chladné mechanické budoucnosti, kde jsou lidé pouhou vzpomínkou.
Není tajemstvím, že na Moody Moon Noize hrají prostory stejně významnou roli jako to, co se v nich odehrává. „Kdybych neměl fotky, nevěřil bych, že se to stalo.“ My taky.
Pop Messe po roce zažilo další, tentokrát naštěstí neimprovizovaný přesun přes Brno a v areálu přiléhajícímu k výstavišti nachystalo svou vylepšenou podobu.
Nejsem na Colours poprvé, ale za sedm let mé absence jsem zapomněl, jak monumentální areál je, a hlavně, kolik lidí se v něm pohybuje.