Reklamace hodinek z pravěku: QOTSA

Cestou z Industriální do Stověžaté nepřipraveným superbem lovíme mezi mrtvými nosiči a nakonec vyhrává Sound City. Nekonečná deska i bez Lanegana. Před vstupem do klubu jsem měl pouze dvě jistoty: že zvuk bude zase fajn a že budu rozmrdán. Naivní očekávání na základě minulé (a první) zkušenosti s prostorem i lásky k oběma vystupujícím interpretům. Ano, oběma. Brody Dalle je nejkrásnější ženská s kytarou, Hommeho žena, punkerka a matka dvou dětí. The Distillers u nás nikdy nehráli, Spinerette u nás nikdy nehráli. Na letišti Heathrow ztracená zavazadla vystoupení naštěstí neovlivnila, naopak, staré pecky stály rovně bok po boku letošní nádheře Diploid Love. Snad i proto přišel sotva hodinový set některým monotónní. Házení peroxidem, střídavé a nepravidelné třískání do strun, trio chlápků kryje Brody záda, jak nejlíp umí. A chraplák! A narušení aury riot grrrl jediným zamáváním balkónům. A hymna od Misfits pro temné duše. Mateřství i rebelie mě místy chtěla unést do Seattlu a nacpat do flanelky. Nebyl jsem sám.

Námitka: Special guest z postelové protekce.

Argument: Don’t Mess with Me!

(přídavků jsme se nedočkali)

… a pak že prej‘ ti nedá na prvním rande, pche!

Osminásobný odpočet šedesáti vteřin. V rámci galérky platících muzikantů i vystavených unikátů z módních zákoutí a záhrobí vypadám jako trhan (sic!), ale cítím se jako milionář, vítěz, vyvolený. Komu chybí Castillo? Má trhání těla na svědomí zvuk nebo repertoár? Jistoty půl napůl. Postupem večera si všechno sedne, kam by mělo, ale ne tam, kam má. Nejsem audiofil! Já jen… když chybí Oliveri i jeho náhražka (basákův šeptaný skřehot), už to nebude nejlepší koncert roku. Samozřejmé kroužení zrezivělou pánví v rámci prvních dvou pecek pro hluché a překvapivě šílící Troy dohánějí skóre na 2:1 (geniální ne-rockové hymny & potvrzení, že Queens of the Stone Age JSOU kapela, nikoliv něčí výstřelek či asociace vs. zbytečně přeřvaný zvuk).

Kravata a klávesy ke štěstí nestačí, pevné uchopení heavymetalově zbytečné kytarové disciplíny ano. Některá přání jsou naivní, jiná splněná s pekelným nasazením a zrychleným tempem. Sick, Sick, Sick, pořád vám chybí Castillo? Každá nota má svoje místo, žádná nechybí, jen ten jeden moment strunného sólování kamufluje všechny ostatní a lehce zkurví First It Giveth, a tak ke konci zazní přebytečné bubenické sólo. Ale co, von je ještě mladej. Roztleskávání tak tak plného prostoru s cigárem nevadí. Největší velká kapela si tyhle manýry může dovolit, pokud Josh děkuje a chválí a nemlátí prázdnou slámu, naopak zarůstá zase na Elvise. Lovesongy s explicitním nádechem, vypalovačky v metalovém hávu a bez dvou parád celá poslední deska, přídavek začne klavír s ostrými špičáky, pokračuje letní hit (česky šleh) a umrtví ta, co vždycky. Všichni bychom chtěli vidět a slyšet QOTSA v roce ’02 s Grohlem, padajícími mikrofony a bez zpomalování, nelze ale upřít, že kapela je na vrcholu sil, napsala nejlepší rockovou desku loňského roku a zrychlovalo se až na samou hranici. Nadšené houkání s každou druhou nastartovanou písní a Troyův knockout stojanu na mikrofon při odchodu z pódia podtrhuju centrákem.

Cestou ze Stověžaté do Industriální otestovaným superbem vylovíme z mobilu Like Clockwork. Nekonečná deska, i s Laneganem.