Respect 2015: V jednoduchosti je síla

Zásadní festivalová příprava pro organizátory i návštěvníky? Sledování norské předpovědi počasí. Jenže ouha, důvěryhodnost v Seveřany poněkud vyprchala. Víkendová předpověď byla přesně naopak - zatímco v sobotu se festival halil do pláštěnek, v neděli se odhazovaly svršky a vytahovaly krémy na opalování.

Zrod kultovních kapel v prostředí amerických kampusů není ničím neobvyklým, umělecká atmosféra Antioch College v Ohiu dala roku 1971 vzniknout i The Pyramids. Poznávacím znamením bylo až extatické africké bubnování, místy psychedelická improvizace a přepestré kostýmy. Dnes, o desítky let později, si Pyramids původní hravost zachovávají. Set zahájili přímo mezi diváky, mumlající i halekající prazvláštní mantry za disharmonického doprovodu píšťaly, perkusí, zvonu i tamburíny, aby vzápětí už na pódiu zavzpomínali na Johna Coltranea a hrnuli před sebe neskutečně hutný zvuk dvou bas zjemněný houslemi. Z freejazu se chvílemi vylouply až taneční latino melodie, ochutnávka z nově vydané desky Rhapsody in Berlin ukázala, že ustrnutí na místě kapele opravdu nehrozí, a své čtyřtýdenní evropské turné zakončili The Pyramids se vší vervou.

Kdo si myslí, že vás nemůže vokální kvintet roztančit, dosti se mýlí. Lo Còr de la Plana spočítali, že se na tuzemských pódiích objevili posedmé a jistě by se nikdo nebránil, kdyby počet brzy narostl. Pětice Francouzů svou polyfonií okouzluje a zcela si vystačí s jednoduchým doprovodem - perkusemi, kastanětami či dupáním na ozvučné desky. Jen kdyby frontman Manu Theron nezkazil nejlepší kousek Sant Trofima klaněním se komunistickým „mučedníkům“. Pod taktovkou Srdce marseilleské čtvrti La Plaine se brzy utvořil dlouhý lidský had tančící farandolu jako provensálští venkované. Pomaličku se prý chystá i nová nahrávka, jaké téma zvolí tentokrát, je zatím tajemství.

Zatímco si děti užívaly dovádění s bublinami, na pódiu se chystali bristolští Spiro. Ti jsou doslova horkým world music zbožím. Ač spolu hrají více než dvacet let, větší pozornost se k nim začal upínat až poslední dobou. Svůj podíl na tom jistě má i smlouva s Real World Records Petera Gabriela. Vloni nadchla čtyřka na Folkových prázdninách v Náměšti, letos si snadno získala fanoušky pražské. Oprávněně. Svými minimalistickými aranžemi a netradičním nástrojovým spojením houslí, kytary, akordeonu a mandolíny a především dokonalou souhrou vyvolávají husí kůži i v letním pařáku. Prim hrály kousky z novinky Welcome Joy and Welcome Sorrow, Spiro je jméno, které stojí za zapamatování.

Mali bylo letos zastoupeno nejen Salifem Keitou, ale i dvojicí Amadou & Mariam. Ti začínali před dvaceti lety jako zástupci pouštního blues, setkání s Manu Chaem je ale odklonilo na jinou kolej. Jím produkované album Dimanche a Bamako bouralo hitparády, nahrávka sršící optimismem a radostí přinesla páru nominaci na Grammy a nespočet dalších ocenění. Na jejich set si bylo nutné počkat, početné kapele zvukovka přeci jen nějakou dobu zabrala. Jistě, říká se jim „nevidomý malijský pár“, ale to je vlastně zcela nezásadní informace. Hlavní je muzika a Amadou & Mariam nezklamali ani v nejmenším. Svižné a vtipné, zkrátka tak, jak se očekávalo.

Maďaři Parno Graszt už Čechy taky dobře znají. Bílý kůň, což je v překladu právě název kapely, ale přicválal na Respect spolu s temnými mraky, až se zdálo, že vzápětí přidusají i čtyři jezdci apokalypsy. Zběsilé rytmy balkánské dechovky nenechaly kotel pod pódiem vydechnout, závěr snad nemohl být rozjařenější.