Rezignace v nejlepším smyslu slova (Still House Plants)

Pražský koncert Still House Plants se odehrál jen pár dní poté, co si jejich nejnovější deska If I Don‘t Make It I love U na serveru Pitchfork s hodnocením 8.5 vysloužila označení Nejlepší nová hudba. Slova chvály přicházejí i od dalších hudebních kritiků. Česká premiéra kapely, která jinak zřídkakdy opouští hranice rodné Británie, se konala v intimním prostředí žižkovského Puncta, což samo o sobě vypovídá o tom, že si nepotrpí na pompu a okázalá gesta. Totéž platí pro pořádající Jednotu, která se navíc úspěšně vypořádala s nelehkým úkolem výběru vhodného supportu – večer svými lo-fi rozostřenými linkami otevřeli pražští eastworks.

Trio ve složení Jess Hickie-Kallenbach (zpěv), Finlay Clark (kytara) a David Kennedy (bicí) v roce 2018 debutovalo nahrávkou Long Play a o dva roky později navázalo albem Fast Edit. Letošní If I Don‘t Make It I love U je zatím jednou z nejlépe hodnocených desek roku. Tvorbu Still House Plants není jednoduché uchopit, lze ale vnímat určité credo, které skrze ni prozařuje. Zaprvé: na bezostyšné kombinaci žánrů ze zcela odlišných částí spektra, kde se mathrock a garage potkávají s jazzem, industriálem a slowcorem, chvílemi se odklání k soulu a převrací se v punk, není nic nepřirozeného. Zadruhé: oproštění se od očekávaného umocňuje váhu sděleného. A zatřetí: tria oproti početnějším uskupením vynikají možností poskytovat rovnoměrný prostor všem zúčastněným a zároveň publiku umožnit usledovat komunikaci mezi jednotlivými aktéry a jejich nástroji, což zážitek z hudby povyšuje na jinou úroveň.

Právě o třetím bodě se při živém vystoupení bylo možné přesvědčit obzvlášť názorně. Vzájemné propojení, jímž hudebníci disponovali, bylo takřka hmatatelné. Kennedyho freejazzové bicí se s Clarkovou industriální kytarou scházely v těch nejméně očekávaných momentech a společně se soulově laděným přednesem Jess Hickie-Kallenbach, jenž svou naléhavou hloubkou a vážností evokuje například Moor Mother, utvrzovaly přítomné v dojmu, že vystupující mezi sebou hovoří svou vlastní hudební řečí.

Still House Plants svou náladou silně vyzývají k tomu, aby se publikum ponořilo do hudby natolik, že přestane vnímat okolní svět. Ačkoli se při jejich vystoupení nabízelo zavřít oči a nechat se unášet nepředvídatelnými harmoniemi a rytmy, z nichž se některé ani jinak než ve tmě vlastní hlavy pojmout nedají, ochudit se o vizuální vjem by znamenalo poloviční zážitek. Z nahrávek mohou skladby působit ležérně a apaticky, při pohledu na zadumanou soustředěnost, s níž Jess deklamuje každou slabiku a její spoluhráči váží každý tón a úder, je zřejmé, že se nejedná o ledabylé frajerství, ale o palčivou výpověď, v níž hraje svou roli každý zvuk a výraz.

Pokud britské trio v průběhu procesu odhazuje nadbytečná pravidla a vzdává se líbivých formulací, činí tak uvědoměle a z dobrých důvodů.