Ribotovo tiché nocturno

Marc Ribot, americký kytarista z New Jersey, platí za jednoho z nejoriginálnějších hudebníků současnosti. Seznam spoluhráčů, se kterými Ribot hrával, by vydal na několik stránek, nejznámější je asi spolupráce s Tomem Waitsem, Robertem Plantem, Johnem Zornem nebo s Dianou Krall. Do Prahy se vrátil po třech letech. Jen s jednou akustickou kytarou, skládací židličkou a přesýpacími hodinami.

Ještě před svým pražským koncertem v Akropoli poskytl Marc Ribot Rádiu Wave rozhovor, v němž mimo jiné varoval, že večer folk rozhodně neuslyšíte. Nekecal. Chvíli před osmou v Akropoli, ten večer uzpůsobené k sezení, se prostor pomalu zaplňuje. Vstup do sálu je pouze přes Malou scénu s barem, fotografové dostávají varování, aby si ztišili závěrky, Mistr cvakání nerad. Chvíli po osmé sál potemní, ztichnou i poslední kecálci, kužel světla ozáří skládací židli na pódiu a pak přichází Marc Ribot. Beze slov usedá a začne hrát. Melodie postupně nabývá jasnějších obrysů, aby se vzápětí ztratila v méně srozumitelné improvizační změti tónů. Úvodní desetiminutový set se nese naprosto tichým sálem.

Pak Marc Ribot vzhlédne od kytary a se šibalským pohledem v očích otočí velké přesýpací hodiny, které mu trůní na bedně po levé ruce. Jedno přesýpání trvá čtyřicet minut. Se zrnky písku se Marc Ribot stále více noří do své hudební meditace, křehké melodie se mění v disharmonie, tiché pasáže střídají hlasitější, zdá se však, že ne každý dokáže pozorně naslouchat. Po chvíli se začnou do vedlejšího baru trousit návštěvníci koncertu, kteří nutně potřebují pivo. Pár jedinců to vzdává úplně.

Folk to opravdu není, není to ani jazz. Občas sice zaslechnete náznaky, po chvíli už se ale melodie změní hudebně i rytmicky. Ribotova hra je naprosto originální, z větší části improvizace tryskající z momentálního hnutí mysli. Nic podobného už neuslyšíte, ani na dalším Ribotově koncertě. Poslední zrnko písku se přesypalo, hodiny jsou opět otočeny. Bez přestávky se jede dál. Druhá část koncertu se nese ve stejném duchu jako ta první. Po čtyřiceti minutách konec, Mistr se ukloní a zmizí v zákulisí. Potlesk si ho však vyžádá zpět. Poprvé za večer promluví: "Díky. Tohle bude skladba od Beatles." Zahraje While My Guitar Gently Weeps, naříkání imituje nasliněným prstem, kterým přejíždí po dřevě kytary. Tím koncert končí. Ribot se opět vytrácí do zákulisí, tentokrát definitivně. Nadšení fanoušci se sice ještě snaží Mistra přivolat zpět, ale marně.