Robert Alexander: fascinace jako motiv

Existuje Mezinárodní společenství pro sonifikaci a na Academia Film Olomouc vystoupil muž, který od něj pro svou naprosto ojedinělou práci s kosmologickými daty získal cenu za mimořádný přínos. Hudba daná přírodou a Sluncem. Vyprávění o zázraku mysli.

Už Pythagoras tvrdil, že vesmír je plný hudby. Hudba jako věda o poměrech pro něj byla tady na zemi jen částečnou - zaobíral se myšlenkou harmonického souznění těles a meziplanetární hudbou. Pythagorejci mají vzácného následovníka, specialistu Roberta Alexandera. Na 49. ročníku AFO vystoupil se strhujícím workshopem ve dvou časech. Bez předchozí znalostí problematiky byl seminář trochu jako pádem do králičí nory, vzrušivost tématu ale zajistila stoprocentní pozornost. Robert Alexander jakožto přední odborník a tvůrce sonifikace je vynikajícím řečníkem, přednáška byla poučná i zábavná. Donutila nás přemýšlet v různých asociacích: organické vs neorganické, implosivní vs explosivní, konstruktivní vs dekonstruktivní... zvuky, zdroje ozvučení a předměty ozvučení. A centrem všeho jeho práce je Slunce - střed naší soustavy jako inspirace a fascinace jako motiv.

Sonifikace Slunce a vesmírných těles má několik rovin. Dá se na ni pohlížet také jako na výsostný lidský úkol, reprezentovat vesmírné dění v jeho oživlé podobě. Nejpodstatněji ale vyzněl samotný proces tvorby - je vzhůru nohama. Alexandrovo dílo nevzbuzuje aktivitu, naopak z ní vychází. Hovoří o sobě nikoli jako o skladateli, ale zvukovém designerovi. Hudbu nevynalézá, ale detekuje. Spolupracuje s NASA, která ho zásobuje stovkami nekonečných sloupců - laboratorní čísla popisují intenzitu, rychlost, intervaly, tlak, frekvence či periodicitu (slunečních erupcí, větrů a aktivit). Veškeré ozvučení je tak de facto již "zadáno", Alexandr jej pouze zpřítomnňuje, zprostředkovává. Hodnota jeho práce je ale obrovská - vyprávěl o celoživotně nevidomé ženě, která při poslechu jeho nahrávek "neslyší, ale vidí denní světlo" a dokáže ho popsat. Ukázka proměny ohromujícího množství grafů v jednotlivé hrací stopy byla nad mé chápání, je to přeci jen inženýrská práce. Tvrdá numerická fakta přetavená v hřejivé umění jsou vlastně velkým zázrakem lidské mysli. Nicméně Alexandr je skromný a zásluhu připisuje samotné přírodě. Pouštěl uměle vytvořené beaty a otřesy litosferických desek nebo bouřkových mračen. Nechal nás hádat, které zvuky jsou přírodní a které syntetické. Demonstroval, co všechno se z původního záznamu dozvíme, pustíme-li si ho izolovaně, bez vizuální složky. Země se neustále ozývá a sonifikace je cestou poznání a rozeznění toho, co universum nabízí. Sonifikačním aktem je třeba i pípání přístroje pro měření tepu, práce Alexandera ale hraničí s orchestrálními kompozicemi. Bylo to poutavé, AFO!