Rokenrol pro nebezpečné časy (Bruce Springsteen)

Třináct let to trvalo, než se Bruce Springsteen vrátil do Česka. A nechci Bossovi křivdit, energie má tolik, že by mu mnozí mladší mohli závidět, ale troufnu si říct, že to bylo naposledy. Minulý koncert, který se odehrál na půdě slávistického fotbalového stadionu, byl vůbec nejlepší, jaký jsem zažil. Očekávání tak byla velká a v podstatě se je podařilo vyrovnat – i když bylo ledacos jinak.

Ono se toho vlastně mnoho nezměnilo u samotného muzikanta: Pořád je to ten elegán s kravatou, ve vestičce a s typickým telecasterem, přibylo jen pár vrásek a šedin, pořád se může opřít o mnohohlavý E Street Band. Změnil se ovšem svět, ve kterém se on a jeho hudba nachází, a o to silněji rezonuje. Vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách a kroky, které krátce po svém zvolení provádí, to je něco, co je v příkrém rozporu s tím, co hudebník razil a razí. Jeho tvorba totiž vyrůstá z příběhů té „opravdové“ Ameriky, od obyčejných, poctivých dříčů, takže Springsteen nemlčel a chtěl svým koncertním setem mnohem více sdělovat, nikoliv jen bavit.

Politickým nábojem, nevyhroceným nebo násilně proklamačním, byl večer prodchnutý na Bosse nebývale. Už tím, že všechny zásadní proslovy a písně, které na ně navazovaly, byly na plátnech opatřené českými titulky. Springsteen chtěl, aby jeho poselství nebylo to přinášení jediné absolutní pravdy a „pomlouvání“ vlastní země, jak se dá v diskuzích na sociálních sítích také číst, ale aby zaznělo a přimělo posluchače přemýšlet. A pokud se někdo cítí dotčen nebo překvapen, je to velké nepochopení celé muzikantovy tvorby. V Praze tak kritizoval současnou americkou administrativu, mluvil o demokracii, imigrantech, deportacích, nadbíhání diktátorům i sadistické potěše bohatých ze zdírání těch méně šťastných.

Přesto byl nejsilnější ve chvílích, kdy promlouvala hudba, protože i v ní je to, o čem zpěvák mluvil, hluboce otištěné. Když se tak do setlistu po delší době vrátila temná Youngstown o vzestupu a pádu ocelářského města v Ohiu, byl z toho jeden z vrcholů. Proslov pozměnil vyznění House of a Thousand Guitar, z původní vzpomínky na zesnulého přítele se stalo volání po blízkosti, kterou nám může dát právě hudba. Úplně jinak fungovaly klasiky Darkness on the Edge of Town, Human Touch, No Surrender, The Rising nebo Land of Hope and Dreams, která dala celé evropské šňůře název. A když došlo na skladbu Rainmaker, kterou věnoval „našemu drahému vůdci“, jako na objednávku se rozpršelo...

„The mighty E Street Band“ napochodoval na pódium s desetiminutovým předstihem a koncert nečekaně otevřel písní Eddieho Cochrana Summertime Blues a prakticky nepřestal po další tři hodiny. Skladby na sebe mnohdy navazovaly v dlouhých blocích, ostatně kapela se poprvé zastavila až po půlhodině. The Boss dostál své přezdívce a skutečně se, jak poznamenal v úvodu, snažil dvojnásobně, aby splatil dluh za zrušený loňský koncert. Zpíval naplno, a to tak moc, až ke konci, u jedinečného komba Born in the U.S.A. a Born to Run, hlas odmítal poslouchat. Několikrát šel až k publiku, vyhověl touze po objetí, dal dítěti foukací harmoniku, hecoval diváky i skupinu. Zářil štěstím a očividně nehodlá z nároků na sebe samého slevit, na pětasedmdesát obdivuhodný výkon.

Neméně energický byl i přídavek, který ozdobila Twist and Shout, kdysi proslavená The Beatles. Pravda, tentokrát ji muzikanti nenatáhli do dvacetiminutového jamu, jak před lety v Edenu, nicméně rozhicovaná skladba s karibským podtextem potvrdila, jako ostatně hned několik míst v předchozích minutách a hodinách, že E Street Band je unikátní zjevení, energie, která má sílu hurikánu a spolehlivě kouzlí úsměv na rtech a spouští slzy štěstí do očí. Cover Boba Dylana Chimes of Freedom už jen celý koncert vrátil zpátky na zem, do reality, jako takové poetické připomenutí toho, o co tady jde.