Rozdílné světy (Blind Künstler + Barbora Hora)

Večer v brněnském Kabinetu múz se nesl v duchu zasněného písničkářství a rozmanitého jazzu. Uskupení Blind Künstler, za kterým stojí novozélandský hudebník Rhys Braddock a český saxofonista Tomáš Továrek, vznikalo původně jako projekt filmové hudby. Teď křtilo svou první, eponymní desku a jako support se přidala brněnská písničkářka Barbora Hora, působící mimo jiné ve skupině whyohwhy.

Lehce přes půl devátou, kdy se začíná plnit klub, si s příchodem první interpretky všímám poněkud neobvyklého setupu – vsedě na zemi se nejen připravuje a ladí, bude tak i hrát. S elektrickou kytarou v náručí, napravo synťák, nalevo menší pedalboard. „Tohle je můj pokus oprostit se od akustické kytary,“ prohlašuje se smíchem během koncertu. Začíná dýchánek plný táhlých tónů ze synťáku vytvářejícího souvislé zvukové plochy a na ně se nabaluje kytara plná reverbu a místy až andělsky znějící hlas Barbory Hory, její volba vystupovat na parketu jen podtrhuje útulnou atmoféru. Zazní několik starších skladeb a pak i těch z poslední kolekce grains (demos from the hill), které byly nahrané záměrně dost laicky a zpěvačka jim nechala všechny nedokonalosti. Ani živě nepůsobí strojeně nebo uměle – autentičnosti jak hudebního, tak slovního projevu je těžké neuvěřit. V nových písních se odevzdává osudu, životu, ovšem ne fatalisticky. Jedno z milionu zrnek v písčité duně, to je to, co jsme.

fotogalerii z koncertu najdete tady a tu

Duu Blind Künstler dělá na debutovém koncertu společnost Jan Uiberlay z brněnské kapely VDYD a Erik Hejtmánek z Endemitu. Rhys Braddock se rozhodl svůj projekt po svém někdejším fungování ještě v Melbournu obnovit a převléknout do nového kabátu, víc jazzového a promyšleně nahodilého. Souvislost vidí především v učení a hledání – slepě se snažíme najít souhry barev nebo funkční melodie. Hlavně se nebát nekonečného procesu tvoření a chyb.

Během večera nám představí téměř všechny nové skladby, spousta z nich se díky hojným improvizacím protahuje a proměňuje, například titulní song je téměř k nerozeznání. Braddock se nebojí experimentovat a kapela je dobře sehraná. Písničky doplňují častá jazzová sólíčka především saxofonu, občasně i kytary, na kterou hraje právě Braddock. Ten se pevně ujímá vokálů, které umí uzpůsobit náladě skladeb a vyhrát si s atmosférou, často třeba ve formě melodického dialogu s kytarou nebo saxofonem. Některé songy jsou jazzovější a jemnější (Nobody Talks to Me That Way), jiné naopak až poprockové s basou jak z westernu (Nice Fella), v dalších se snoubí obojí.

Oba interpreti mě přenesli do dvou rozdílných světů – potemnělého, ale útulného a bezpečného pokojíčku, do zakouřeného jazzového klubu nebo na koncert nadšených rockstars. Bylo to sice dost odlišné, ale ne natolik, aby to narušilo celkový dojem; objevy tentokrát stály za to.