Rychlé špunty od terapeutů Metz

Nevím, jak moc hlasitá byla návštěva My Bloody Valentine letos v Arše, hlukový panel Cheatahs a Metz na strahovské Sedmičce se ale mezi komorní koncerty nezapíše. Když zazněly první tóny britského kvarteta, které nakopává tradiční shoegazeové vrstvení grungeovou špinavostí, mnozí možná vzpomněli na regál se špunty do uší. Donedávna jsem si myslel, že shoegaze je vyčpělý žánr, jenž se nedokáže vymanit ze zajetých struktur a aktualizovat se. U mnohých kapel sjíždějících módní návrat devadesátek to tak dopadá, Cheatahs mi za tohle rouhání uštědřili poučný políček. Melodická linka zřetelná, energická a zároveň devastující. Podle reakce publika jsem si říkal: kdo je tady hlavní hvězda večera?

Za poslední dobu jsem lepší support neviděl. Hranice mezi body programu byly setřeny, Cheatahs podali rovnocenný, možná o stupeň lepší výkon než později Metz, kteří z hlasité hladinky v žádném případě neslevili. Sice je jejich žánr o něco „tišší“, ale taky brutálnější, a jejich vystoupení vysklí všechen klid, s jakým jste na koncert přišli. Zubaté riffy daly rychle zapomenout na čas, stejně jako na posledním albu, jehož stopáž se pohybuje na hranici třiceti minut. Výhrady, které se vztahují k albu, lze aplikovat i na proběhnuvší koncert. Sebevražedné tempo, během nějž nemáte ponětí o začátku ani konci. Songy za sebou plynou jako vystřelená kulka, kterou Cobain uplatil Chárona.

A prostor před pódiem jako by se při Headache skutečně proměnil v mytickou řeku, nad níž se klene hořící obloha. Kmitočet rukou, nohou a hlav přečerpával nastavené limity, když Alex Edkins ječel expresivní refrén „You’re wasted“ z klipové Wasted, málokomu přišlo nutné toporně stát a poslouchat. Indikátor vybuzení: Edkinsovo durch propocené triko s límečkem. Proč by si brýlatý floutek, co vypadá jako z nějakého vysokoškolského prominentního klubu, nemohl vykřičet existenci?

Mezi skladbami toho reprezentanti kanadského punku a hardcoru moc neřekli. Jen obligátní zkazky o lásce k lokálu, fantastické atmošce a lidech. Místo toho nechali mluvit svoje nástroje a skladby převážně z eponymního alba. Jestli těch několik neznámých kousků, které zahráli, patří k novému materiálu, pak bych velmi rád napsal, že se máme na co těšit, jenže… znějí naprosto totožně. Metz jsou stále vypruzení a dunivě ostří jako špička šroubováku. Z hlubšího hudebního hlediska ale i stejně ploší. Who cares? Jestli vás někdy vykopnou z fachy a Metz budou poblíž, neváhejte na ně zajít. Rozkopou zklamání na prášek a potom ho hezky uřvaně sfouknou z ponku přímo do tváře bývalého šéfa.