S Kurtem Vilem to nebyla láska na první pohled

Na ten koncert jsem šla kvůli jedné písničce. A tu samozřejmě Kurt Vile společně s The Violators nezahráli, že jo. Nakonec jsem ale z Lucerna Music Baru odcházela s příjemným pocitem a vědomím toho, že pořád mezi těmi divně moderními kapelami existují lidi, kterým jde především o hudbu a texty. S Kurtem Vilem to máme, jak se říká hezky česky, complicated. Počáteční lehký nezájem se po první schůzce přelil v divné mrazení v žaludku. Uvidíme, jak to dopadne. Ostatně všechny moje lásky mě ze začátku nezajímaly.

Ještě než jsem ale mohla absolvovat první rendezvous s kapelou Kurta Vilea, příjemně překvapili Please The Trees. Jejich první album Lion Prayer jsem milovala, to, co dělali poslední dva tři roky, mě krutě nebavilo. Mám na mysli pomalé, často až kvílivé projevy Vaška Havelky, na které jsem měla náladu jen málokdy. Do Lucerny jsem proto moc nespěchala. Je pravda, že už u vchodu mě překvapil svižný rytmus a rocková muzika. Znervózněla jsem, že by už Kurt Vile začal? A oni to Please The Trees. A byli sakra dobří, úderní, rychlí, skoro kotel. Havelka se neváhal v duchu rockových hvězd (= v zápalu hraní) vrhnout mezi rozjásaný dav a zpívat odtamtud. Skvělá kytarová sóla, jen jsem nepochopila pestrobarevný asi stan, co stál na podiu.

Po prvních několik písničkách mě vystoupení Kurta Vilea, Jesse Trboviche (kytara, baskytara, saxofon), Roba Laaksoa (kytara, baskytara, klávesy) a Vince Nuda (bicí) přestalo bavit. Stejně jako při domácím poslechu mi všechny songy začaly splývat v jednu jedinou dlouhou variantu na stejné téma. Smoke Ring for My Halo mi pocitově zní stejně jako třeba On Tour. Ostatně projev Kurta Vilea není založen na nějakém extra výjimečném zpěvu – je kytaristou a básníkem, který se náhodou dostal ke zpívání. Často desetiminutové skladby člověka ukolébají a myšlenky se rozlétnou do daleka.

První půlku tvořily hlavně pomalejší písně. Zlom paradoxně nastal ve chvíli, kdy Vile zůstal na podiu sám s kytarou. Nejsilnějším momentem byla Peeping Tomboy, intimní zpověď umocněná tím, že ji najednou zpívá obyčejný kluk, kterému díky jeho dlouhým vlasům nevidíte do tváře, existuje jen kytara a slova: „I don’t want to change but I don’t want to stay the same, I don’t want to go but I’m running, I don’t want to work but I don’t want to sit around all day frowning.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, málem došlo i na slzy. Pak jsem se podívala okolo a viděla stejně zasněný výraz na tvářích všech přítomných slečen a musela se usmát: nikdy nezapomínejte na to, že hudba je o holkách, chlastu a rock’n’rollu. A Peeping Tomboy zas oplodňovákem číslo jedna.

Když se zbytek party vrátil na podium, jeden by řekl, že poslouchá jinou kapelu. Rytmus se zrychlil, kytarová sóla se protahovala, běsnění nabíralo na síle. Z hodných kluků se vyklubali staří známí týpci, kteří do sebe házejí jednoho panáka za druhým, dosahují orgasmu při sténavých zvucích kytar a v praktickém životě, alespoň podle mě, jsou naprosto nepoužitelní. KV Crimes, Was All Talk nebo Pure Pain – radost sledovat a poslouchat. Ale nakonec jsem Vileovi byla stejně nevěrná. Největší uznání a klobouk dolů před tím, co na podiu předváděl Jesse Trbovich, nejlepší basák, co znám. Navíc pije tequillu. Můj ideální budoucí manžel.

Přes veškeré počáteční myšlenky na brzký odchod jsem vydržela až do konce a byla ráda. Kurt Vile se rozloučil s písní In My Time: „In my day I was young and crazy sure I didn’t know nothing but now I’m lazy, one day I won’t even know what was better, then again I won’t know much of nothing anyway.“ A ji mi sympatičtější čím dál tím víc.